Twiarry

 2. VYTÁČKA

Když jsem šla po hodině španělštiny do jídelny, cítila jsem zvláštní rozjařenost, a nebylo to jenom z toho, že jsem se držela za ruku s nejdokonalejším člověkem na planetě, ačkoliv to k tomu určitě přispělo.

Možná to bylo vědomím, že jsem si odkroutila trest a že jsem znovu na svobodě.

Nebo to konkrétně se mnou nemělo vůbec nic společného. Možná to bylo tou atmosférou volnosti, která se vznášela nad celým kampusem. Školní rok se chýlil ke konci a ve vzduchu bylo cítit znatelné vzrušení, obzvlášť pro ty, kdo byli v posledním ročníku.

Svoboda byla tak blízko, že se dala nahmatat, ochutnat. Její stopy byly všude. Nejrůznější plakáty se shlukovaly na stěnách jídelny a odpadkové koše se oblékaly do barevných sukní z přetékajících letáků: výzvy k nákupu ročenek, ročníkových prstenů a oznámení; konečné termíny objednání hábitů, baretů a střapců na závěrečný ceremoniál; neonově svítivé letáčky – kampaně prváků pro volby třídních zástupců; zlověstné, růžemi ověnčené upoutávky na letošní závěrečnou slavnost. Velký ples se měl konat o nadcházejícím víkendu, ale já jsem měla Edwardův neprůstřelný slib, že už to nebudu muset znovu absolvovat. Tuhle lidskou zkušenost už jsem si odbyla.

Ne, musela to být moje vlastní svoboda, která mě dneska nadlehčovala. Konec školního roku ve mně nevyvolával takovou radost jako v ostatních studentech. Spíš nervozitu, tak silnou, až se mi dělalo špatně, kdykoliv jsem si na to vzpomněla. Snažila jsem se na to nemyslet.

Ale bylo těžké všudypřítomnému tématu uniknout, když ho všichni měli plnou hlavu.

„Už jsi rozeslala oznámení?“ zeptala se Angela, když jsme se s Edwardem posadili u našeho stolu. Místo obvyklého hladkého účesu měla světle hnědé vlasy stažené do nepořádného ohonu a v očích lehce vytřeštěný výraz.

Byli tam už i Ben s Alicí, seděli vedle Angely každý z jedné strany. Ben se skláněl nad komiksem, brýle mu klouzaly po úzkém nose. Alice si úkosem měřila můj nudný outfit – džíny a tričko –, až jsem znejistěla. Pravděpodobně kula plány na další proměnu. Povzdechla jsem si. Můj lhostejný vztah k módě jí byl neustálým trnem v oku. Kdybych to dovolila, s radostí by mě denně oblékala – možná i několikrát v průběhu dne – jako nějakou přerostlou trojrozměrnou vystřihovací panenku.

„Ne,“ odpověděla jsem Angele. „Ono to vlastně ani není třeba. Renée ví, kdy dělám zkoušky. A komu jinému bych to měla dát vědět?“

„A co ty, Alice?“

Alice se usmála. „Já mám všechno hotovo.“

„To máš štěstí.“ Angela si povzdechla. „Moje máma má tisíc bratranců a sestřenic a čeká, že všem budu adresu nadepisovat ručně. Uženu si z toho zánět karpálního tunelu. Už to nemůžu dál odkládat a jenom se toho děsím.“

„Pomůžu ti,“ nabídla jsem se. „Jestli ti ovšem nevadí můj příšerný rukopis.“

To by se Charliemu líbilo. Koutkem oka jsem viděla, jak se Edward usmál. Jemu se to určitě také líbilo – že plním Charlieho podmínky, aniž bych do toho zatahovala vlkodlaky.

Angele se viditelně ulevilo. „To je od tebe moc hezké. Přijdu k vám, kdykoliv budeš chtít.“

„Vlastně, já bych radši přišla k vám, jestli to nevadí – už mi to doma leze krkem. Charlie mě včera večer propustil z domácího vězení,“ oznamovala jsem tu dobrou novinu s úsměvem.

„Vážně?“ zaradovala se Angela a její něžné hnědé oči se rozzářily. „Myslela jsem, že jsi říkala, že budeš zavřená na doživotí.“

„Jsem překvapenější než ty. Byla jsem si jistá, že budu muset přinejmenším dodělat školu, než mě pustí.“

„No, to je skvělé, Bello! Budeme to muset zajít někam oslavit.“

„To je výborný nápad, půjdu moc ráda.“

„Co podnikneme?“ přemítala Alice a obličej se jí rozjasnil, když začala uvažovat o možnostech. Aliciny představy byly obvykle na můj vkus příliš velkolepé, a i teď jsem jí jasně viděla na očích, že neplánuje žádnou maličkost.

„Ať máš za lubem cokoliv, Alice, pochybuju, že na to míra mé svobody bude stačit.“

„Svoboda je prostě svoboda, no ne?“ nedala se odbýt.

„Jsem si jistá, že stále existují hranice, které nesmím překročit – jako například hranice Spojených států.“

Angela s Benem se zasmáli, ale Alice se zaškaredila a bylo vidět, že je opravdu zklamaná.

„Tak co budeme dělat dneska večer?“ naléhala dál.

„Nic. Hele, nechme to pár dní být, abychom měly jistotu, že Charlie nežertoval. A stejně se zítra musí do školy.“

„Tak to tedy oslavíme o víkendu.“ Alicino nadšení prostě nic nedokázalo potlačit.

„Jasně,“ přitakala jsem a doufala, že ji tím uchlácholím. Věděla jsem, že nechci podnikat nic příliš daleko od domova; bude bezpečnější jít na Charlieho pomalu. Dát mu šanci ocenit, že se chovám opravdu jako dospělá a že mi může důvěřovat. Pak teprve můžu požadovat nějaké výhody.

Angela s Alicí se začaly bavit o možnostech; Ben odsunul komiks stranou a připojil se k jejich rozhovoru. Moje pozornost polevila. S nepříjemným překvapením jsem zjistila, že mi pomyšlení na nově nabytou svobodu už nepřipadá tak báječné, jako tomu bylo ještě před chvilkou. Zatímco ti tři diskutovali, co by se dalo podniknout v Port Angeles nebo možná v Hoquiamu, začala se mě zmocňovat rozmrzelost.

Netrvalo dlouho určit, z čeho moje nespokojenost pramení.

Od chvíle, kdy jsem se rozloučila s Jacobem Blackem v lese u nás za domem, nepřestala mě pronásledovat jedna nepříjemně dotěrná představa. Objevovala se mi v myšlenkách v pravidelných intervalech jako nějaký otravný budík, který zvoní každou půlhodinu, a zaplnila mi hlavu vzpomínkou na Jacobův bolestně stažený obličej. To byla totiž poslední vzpomínka, kterou jsem na něj měla.

Když se teď ta protivná představa zase vynořila, přesně jsem poznala, proč jsem nespokojená se svou svobodou. Protože byla neúplná.

Jistě, mohla jsem si jít, kam se mi zachce – ale ne do La Push; mohla jsem dělat, co se mi zachce – ale ne jít navštívit Jacoba. Zamračila jsem se na stůl. Musí přece existovat nějaká střední cesta.

„Alice? Alice!“

Angelin hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Mávala rukou před Aliciným bledým obličejem a očima upřenýma do prázdna. Tenhle Alicin výraz jsem znala – když jsem ho viděla, pokaždé se mi tělo roztřáslo panickou hrůzou. Ten prázdný pohled v jejích očích mi říkal, že nevidí obyčejný výjev z oběda ve školní jídelně jako všichni kolem, ale něco jiného, co je však svým způsobem stejně skutečné. Něco, co přichází, co se brzy stane. Cítila jsem, že by se ve mně krve nedořezal.

Pak se Edward zasmál, velmi přirozeným, uvolněným smíchem. Angela s Benem se na něj podívali, ale já jsem měla oči stále upřené na Alici. Ta najednou nadskočila, jako kdyby ji pod stolem někdo kopl.

„Nechtěla by sis dát šlofíčka, Alice?“ dobíral si ji Edward.

Alice byla zase sama sebou. „Promiň, asi jsem se v duchu někam zatoulala.“

„Zatoulat se v duchu je lepší než mít před sebou ještě dvě hodiny ve škole,“ poznamenal Ben.

Alice se vrátila k rozhovoru s větším zápalem než předtím – až příliš horlivě. Najednou jsem viděla, že se pohledem střetla s Edwardem, jenom na chviličku, a pak se podívala zpátky na Angelu, než si toho mohl kdokoliv všimnout. Edward mlčel a nepřítomně si pohrával s pramenem mých vlasů.

Netrpělivě jsem čekala na příležitost zeptat se Edwarda, co Alice v duchu viděla, ale odpoledne uběhlo, aniž bychom byli aspoň minutu o samotě.

Připadalo mi to divné, skoro jako by to bylo schválně. Cestou z jídelny Edward zvolnil krok, aby mohl jít s Benem, a bavil se s ním o nějakém úkolu, i když já jsem věděla, že už ho má dávno hotový. O přestávkách do toho taky vždycky něco přišlo, ačkoliv obvykle jsme pro sebe mívali pár minut. Když se ozvalo poslední zvonění, Edward se začal bavit s Mikem Newtonem – zrovna s Mikem! – a povídali si celou cestu až k parkovišti. Edward mě táhl za ruku za sebou.

Celá zmatená jsem poslouchala, jak Mike odpovídá na Edwardovy neobvykle přátelské otázky. Vypadalo to, že Mike má nějaké potíže s autem.

„… a to jsem tu baterku zrovna vyměnil,“ vykládal Mike. Obezřetně střílel pohledem dopředu a zase zpátky k Edwardovi. Byl překvapený stejně jako já.

„A nebudou to kabely?“ nadhodil Edward.

„Možná. Já o autech vážně nic nevím,“ přiznal Mike. „Potřebuju někoho, kdo by se na to podíval, ale nemůžu si dovolit vzít auto do servisu.“

Otevřela jsem pusu, abych se nabídla, že znám jednoho mechanika, a pak jsem ji zase zavřela. Můj mechanik měl poslední dobou napilno – běhal totiž po lese jako obrovský vlk.

„Já o tom něco vím – mohl bych se na to kouknout, kdybys chtěl,“ nabídl se Edward. „Jenom musíš počkat, až hodím Alici s Bellou domů.“

Oba jsme na Edwarda zírali s otevřenou pusou.

„Ehm… díky,“ zamumlal Mike, když se vzpamatoval. „Ale musím do práce. Možná jindy.“

„Jak budeš chtít.“

„Zatím čau.“ Mike nastoupil do auta a nevěřícně kroutil hlavou.

Edwardovo volvo stálo jen o dvě auta dál. Alice už seděla uvnitř.

„Co to bylo?“ zamumlala jsem, když mi Edward otevíral dveře na mé straně.

„Jen jsem chtěl být užitečný,“ odpověděl nenuceně.

Alice, která čekala na zadním sedadle, pak začala drmolit obrovskou rychlostí.

„Nejsi zase až tak dobrý mechanik, Edwarde. Radši bys měl poprosit Rosalii, aby se na to večer podívala, aby ses neshodil, kdyby se Mike náhodou rozhodl, že si od tebe nechá pomoct, víš. Ne že by nebylo legrační koukat, jak se tváří, kdyby mu na pomoc přišla Rosalie. Ale vzhledem k tomu, že Rosalie má být údajně na vysoké na druhém konci Států, myslím, že to není nejlepší nápad. Škoda. I když na druhou stranu si říkám, že na Mikovo auto budeš asi stačit i ty. Nestačíš jenom na ty vychytané italské sporťáky. A když mluvíme o Itálii a sporťácích, které jsem tam ukradla, pořád mi dlužíš žluté porsche. Nevím, jestli se mi chce čekat až do Vánoc…“

Po chvilce jsem přestala poslouchat, vypnula jsem a její rychlý hlas už jsem vnímala jen jako vzdálené bzučení.

Připadalo mi, že se Edward snaží vyhýbat mým otázkám. Fajn. Brzy se mnou bude o samotě. Je to jenom otázka času.

Zdálo se, že Edward si to také uvědomuje. Jako obvykle Alici vysadil u odbočky na příjezdovou cestu k nim domů, i když tentokrát jsem tak nějak očekávala, že ji zaveze až ke dveřím a doprovodí ji dovnitř.

Alice mu při vystupování vrhla významný pohled do očí. Edward se zdál naprosto v pohodě.

„Tak zatím,“ řekl. A pak úplně neznatelně pokývl.

Alice se otočila a zmizela mezi stromy.

Mlčky otočil auto a zamířil zpátky do Forks. Vyčkávala jsem a říkala si, jestli o tom začne mluvit sám. Nezačal, a to ve mně vzbudilo nejistotu. Co to Alice dnes u oběda viděla? Něco, o čem mi nechtěl říct. Lámala jsem si hlavu, proč by přede mnou měl mít nějaké tajemství. Asi bude lepší předem se připravit a pak se teprve zeptat. Nechtěla jsem panikařit, aby si nemyslel, že to nezvládnu, ať to bude cokoliv.

Takže jsme oba mlčeli, dokud jsme nezastavili u nás za domem.

„Dneska moc úkolů nemáš,“ poznamenal.

„Mmm,“ souhlasila jsem.

„Myslíš, že zase můžu chodit dovnitř?“

„Charlie nevyváděl, když jsi mě ráno vyzvedával do školy.“

Ale byla jsem si jistá, že se Charlie rychle dostane do špatné nálady, když přijede domů a najde tam Edwarda. Možná bych měla uvařit něco extra speciálního k večeři.

Uvnitř jsem zamířila ke schodům a Edward šel za mnou. Natáhl se na mou postel a zíral z okna. Tvářil se, že si mojí popudlivosti není vědom.

Uklidila jsem si tašku a zapnula počítač. Čekal tam na mě nezodpovězený e-mail od maminky, a když jí neodepíšu včas, bude se děsit, co se mi stalo. Čekala jsem, až můj sešlý počítač se supěním naskočí; prsty jsem vyťukávala na desku stolu neklidné staccato.

Edward mi na ně náhle položil ruku, abych přestala.

„Nejsi dneska nějaká netrpělivá?“ zamručel.

Vzhlédla jsem k němu s úmyslem pronést sarkastickou poznámku, ale jeho obličej byl blíž, než jsem čekala. Vpíjel se do mě zlatavým pohledem a na pootevřených rtech jsem cítila jeho studený dech. Na jazyku se mi rozplývala známá vůně.

Najednou jsem si nedokázala vzpomenout na tu chytrou odpověď, kterou jsem mu chtěla dát. Nemohla jsem si vzpomenout ani na to, jak se jmenuju.

Nedal mi šanci se vzpamatovat.

Kdyby bylo po mém, strávila bych většinu času líbáním s Edwardem. V životě jsem nezakusila nic, co by se dalo srovnat s pocitem, který se mě zmocňoval, když se jeho studené, mramorově tvrdé, ale přesto tak něžné rty pohybovaly v souhře s mými.

Nestávalo se často, aby bylo po mém.

Takže mě trochu překvapilo, když mi zajel prsty do vlasů a přitiskl si můj obličej k svému. Ovinula jsem mu paže kolem krku a jenom mě mrzelo, že nejsem silnější – tak silná, abych ho v tom objetí mohla uvěznit. Jednou rukou mi přejel po zádech a přitiskl si mě pevněji na kamennou hruď. I přes svetr byla jeho kůže tak studená, až jsem se roztřásla – byla jsem rozechvělá rozkoší a štěstím, ale pro něj to byl signál, aby mě nedržel tak pevně.

Věděla jsem, že mám asi tři vteřiny, než si povzdychne, obratně se mi vykroutí a prohodí něco o tom, že na jedno odpoledne už jsme s mým životem riskovali až dost. Abych tedy svou poslední chvilku co nejlépe využila, přitiskla jsem se blíž, jako bych s ním chtěla splynout. Špičkou jazyka jsem objížděla tvar jeho spodního rtu; byl dokonale hladký, jako vyleštěný, a ta chuť –

Odtáhl mi obličej a snadno se vymanil z mého objetí – pravděpodobně si ani neuvědomoval, že jsem ho držela veškerou svou silou.

Uchichtl se, byl to takový tichý, hrdelní zvuk. Oči mu svítily vzrušením, které tak přísně držel na uzdě.

„Ach, Bello.“ povzdechl si.

„Měla bych říct, že je mi to líto, ale není.“

„A mně by mělo být líto, že ti to není líto, ale taky není. Asi bych si měl jít sednout na postel.“

Trochu omámeně jsem vydechla. „Když myslíš, že je to nutné…“

Věnoval mi pokřivený úsměv a vykroutil se mi.

Párkrát jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu, abych přišla na jiné myšlenky, a pak jsem se otočila zpátky k počítači. Už byl celý zahřátý a bručel. No, ani tak nebručel, jako spíš sténal.

„Řekni Renée, že ji pozdravuju.“

„Jasně.“

Pročítala jsem maminčin e-mail a tu a tam jsem vrtěla hlavou nad některými ztřeštěnostmi, které zase provedla. Byla jsem stejně pobavená a zděšená, jako když jsem tohle četla poprvé. To bylo mé matce tak podobné, že zapomene, jak ji paralyzuje strach z výšek, a vzpomene si na to až ve chvíli, když už je připoutaná k instruktorovi s padákem na zádech a chystají se k seskoku. Trochu jsem se zlobila, že Phil, který už byl jejím manželem skoro dva roky, tohle dovolil. To já bych na ni lépe dohlížela. Na rozdíl od něj jsem ji znala jako své boty.

Musíš jim konečně dovolit, aby si žili po svém, připomněla jsem si. Musíš je nechat, aby vedli svůj vlastní život…

Já jsem většinu života strávila staráním se o Renée, trpělivě jsem jí bránila provádět ty nejbláznivější plány a dobrosrdečně jsem snášela ty, které jsem jí nedovedla vymluvit. Vždycky jsem byla k mamince shovívavá, pobaveně, dokonce trochu blahosklonně jsem sledovala její počínání. Viděla jsem tu hromadu jejích chyb a omylů a v duchu jsem se smála. Roztržitá Renée.

Byla jsem úplně jiná než moje matka. Přemýšlivá a obezřetná. To já jsem z nás dvou byla ta zodpovědná, ta dospělá. Tak jsem se viděla, tak jsem se znala.

Krev mi po tom Edwardově polibku stále ještě bušila ve spáncích, ale nemohla jsem si nevzpomenout na matčinu chybu, která nejvíc změnila její život. Jako pošetilá romantická dívka se vdala hned po střední škole za muže, kterého sotva znala, a o rok později přivedla na svět mě. Vždycky mě ujišťovala, že toho nikdy nelitovala, že jsem byla nejlepší dar, jaký kdy od života dostala. A přesto do mě hustila pořád dokola – rozumní lidé neberou manželství na lehkou váhu. Zralí lidé napřed vystudují vysokou školu a začnou kariéru, a až pak začínají navazovat nějaké hluboké vztahy. Věděla, že nikdy nebudu tak lehkomyslná, praštěná a maloměstská, jako byla ona…

Zaskřípala jsem zuby a snažila se soustředit se na odpověď.

Pak jsem narazila na poslední řádek, kterým se se mnou loučila, a vzpomněla jsem si, proč jsem se nesnažila napsat jí dřív.

Dlouho jsem od tebe neslyšela nic o Jacobovi, psala. Jak se poslední dobou má?

K tomu ji navedl Charlie, o tom jsem byla přesvědčená.

Povzdechla jsem si a rychle začala psát. Naťukala jsem odpověď na její otázku mezi dva odstavce, jejichž téma nebylo tak citlivé.

Jacob je v pohodě. Aspoň myslím. Moc se s ním nevídám; poslední dobou tráví většinu času s partou kamarádů doma v La Push.

V duchu jsem se nešťastně usmála, přidala pozdrav od Edwarda a klikla na „odeslat“.

Nevšimla jsem si, že Edward stojí tiše za mnou, dokud jsem nevypnula počítač a neodsunula se od stolu. Chtěla jsem mu vynadat, že mi čte přes rameno, když vtom jsem si uvědomila, že mi nevěnuje žádnou pozornost. Pozoroval plochou černou krabičku, z které do všech stran trčely pokroucené dráty. Na první pohled bylo jasné, že něco není v pořádku. Po vteřině jsem poznala autorádio, které mi Emmett, Rosalie a Jasper dali loni k narozeninám. Dávno jsem zapomněla na narozeninové dárky, které se schovávaly pod rostoucí hromadou prachu na dně šatní skříně.

„Co jsi s tím provedla?“ zeptal se zděšeně.

„Nechtělo to ven z palubní desky.“

„Tak ses rozhodla, že tomu dáš co proto?“

„Víš, jak jsem nešikovná s nářadím. Nepoškodila jsem to schválně.“

Zavrtěl hlavou, v obličeji masku předstírané tragédie. „Tys to ubohé stereo zabila.“

Pokrčila jsem rameny. „No, to je život.“

„Hrozně by se jich to dotklo, kdyby to viděli,“ řekl. „Ještě štěstí, že jsi měla domácí vězení. Budu tam muset namontovat jiné, než si toho všimnou.“

„Díky, ale já žádné nadupané autorádio nepotřebuju.“

„Já ho taky nebudu vyměňovat kvůli tobě.“

Povzdechla jsem si.

„Loni sis narozeninových dárků moc neužila,“ řekl rozladěně. Najednou se ovíval tuhým papírovým obdélníkem.

Neodpověděla jsem, bála jsem se, aby se mi netřásl hlas. Moje katastrofické osmnácté narozeniny – se všemi svými dalekosáhlými důsledky – nebyly událostí, kterou bych si chtěla pamatovat, a překvapilo mě, že s nimi Edward vyrukoval. Pro něj to bylo ještě citlivější téma než pro mě.

„Uvědomuješ si, že jim vyprší platnost?“ zeptal se a podal mi ten papír. Byl to další dárek – voucher na letenky, který mi Esme s Carlislem dali, abych mohla navštívit Renée na Floridě.

Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla dutým hlasem. „Ne. Vlastně jsem na ně úplně zapomněla.“

Dával si dobrý pozor, aby se tvářil vesele a přesvědčivě; nedával najevo žádné postranní pohnutky a pokračoval: „No, pořád máme trochu času. Domácí vězení už nemáš… a víkendový program taky ne, protože se mnou odmítáš jít na závěrečnou slavnost.“ Usmál se. „Tak co kdybychom tvou svobodu oslavili takhle?“

Zalapala jsem po dechu. „Cestou na Floridu?“

„Říkala jsi přece něco o tom, že v hranicích Spojených států se pohybovat můžeš.“

Podezíravě jsem se na něj mračila a snažila se pochopit, proč ho to napadlo zrovna teď.

„No?“ zeptal se. „Pojedeme Renée navštívit, nebo ne?“

„Charlie to nikdy nedovolí.“

„Charlie ti nemůže bránit v návštěvě vlastní matky. Je to přece pořád tvůj zákonný zástupce.“

„Nikdo není můj zástupce. Jsem dospělá.“

Vrhl na mě oslnivý úsměv. „Jsem rád, že to víš.“

Chvilku jsem to promýšlela a pak jsem usoudila, že to za hádku nestojí. Charlie bude zuřit – ne kvůli tomu, že chci navštívit Renée, ale že Edward pojede se mnou. Několik měsíců na mě pořádně nepromluví a nakonec mi pravděpodobně zase napaří domácí vězení. Bylo rozhodně moudřejší s tím vůbec nezačínat. Možná za pár týdnů, pak by to mohl brát jako dárek k ukončení studia nebo tak něco.

Ale představě, že bych se s maminkou viděla hned, a ne až za několik týdnů, se dalo těžko odolat. Bylo to tak dlouho, co jsem Renée viděla naposledy. A ještě déle, co se naše setkání odehrávalo za příjemných okolností. Když jsem za ní byla posledně ve Phoenixu, strávila jsem celou dobu v nemocniční posteli. Když sem naposledy přijela ona, byla jsem víceméně apatická, naprosto otupělá. Měla bych jí na sebe zanechat lepší vzpomínky, říkala jsem si.

A možná, že kdyby viděla, jak jsem s Edwardem šťastná, přimluvila by se u Charlieho, aby byl povolnější.

Edward sledoval můj obličej, zatímco jsem takto uvažovala.

Vzdychla jsem. „Tenhle víkend ne.“

„Proč ne?“

„Nechci se hádat s Charliem. Ne tak brzy po tom, co mi odpustil.“

Svraštil obočí. „Myslím, že tenhle víkend se perfektně hodí,“ zamručel.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jindy.“

„Nejsi jediná, kdo je v tomhle domě uvězněný, víš?“ Zamračil se na mě.

Moje podezření se potvrzovalo. Takhle se nikdy nechoval. Byl vždycky až neskutečně nesobecký; takže jsem si na to zvykla a považovala to za samozřejmost.

„Můžeš jít, kam chceš,“ namítla jsem.

„Okolní svět mě bez tebe nezajímá.“

Když jsem slyšela ten obrat, zvedla jsem oči v sloup.

„Myslím to vážně,“ řekl.

„Tak se do toho okolního světa budeme vydávat pozvolna, ano? Například bychom mohli začít kinem v Port Angeles…“

Zasténal. „Nech to být. Promluvíme si o tom později.“

„To je celé, už není o čem si promluvit.“

Pokrčil rameny.

„Dobře, tak jiné téma,“ nadhodila jsem. Téměř jsem zapomněla, co mě celé odpoledne trápilo – byl to snad jeho záměr? „Co to viděla Alice dneska u oběda?“