Twiarry

 4. GESTO

Samotná svatba plynule přešla v hostinu – důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod dvěma starodávnými cedry.

Tok události se zpomalil, uklidněn pozdně srpnovým večerem kolem nás. Malý dav lidí se rozprostřel pod jemně zářící světly a my přijímali objetí našich přátel. Nastal čas na zábavu, na smích. 

„Blahopřeju, lidi,“ řekl nám Seth Clearwater, sklánějící hlavu pod jedním z květinových věnců. Jeho matka, Sue, stála těsně vedle něho, ostražitě si prohlížející hosty. Její tvář byla hubená a nelítostná, zdůrazněna krátkým, strohým účesem; přesně takovým, jaký měla její dcera Leah – ale pochybovala jsem o tom, že se nechala ostříhat stejně, aby ukázala rodinnou sounáležitost. Billy Black, nacházející se po Sethově druhém boku, nebyl tak napjatý jako Sue.

Pokaždé, když jsem se dívala na Jacobova otce, bylo to, jako bych viděla spíš dva lidi než jednoho. Byl tu starý pán v kolečkovém křesle s vrásčitou tváří a bělostným úsměvem, kterého viděli všichni ostatní. A pak tu byl přímý potomek dlouhé linie mocných, magií vládnoucích náčelníků. Ačkoli jejich magie – díky nepřítomnosti potřebného podnětu – přeskočila jeho generaci, byl stále součástí mocné legendy. Schopnosti ochránce prošly skrz něj přímo do jeho syna, který se ke svému dědictví obrátil zády. Který nechal Sama Uleyho vystupovat jako vůdce jejich tajuplné smečky…

Kupodivu se zdálo, že Billy snadno snáší zdejší společnost i celou tuhle událost – jeho černé oči jiskřily, jako by právě obdržel nějaké dobré zprávy. Byla jsem ohromená jeho vyrovnaností. Moje svatba musela v Billyho očích vypadat jako opravdu velice zlá věc, nejhorší věc, která se dceři jeho nejlepšího přítele mohla stát.

Uvědomovala jsem si, že pro něj nebylo lehké potlačit svoje pocity, vezmeme-li v potaz problém, který tento večer skýtal pro dávnou smlouvu mezi Culleny a Quileuity – smlouvu, která zakazovala Cullenům stvořit dalšího upíra. Vlci věděli, jaký přestupek se chystá, na rozdíl od Cullenovích, kteří neměli ani tušení, jak jejich protivníci zareagují. Před spojenectvím by to znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se lépe poznali, prokázali by vůči nim vlci určitou shovívavost?

Jako odpověď na moji otázku roztáhl Seth, stojící naproti Edwardovi, ruce. Edward mu opětoval objetí.

Všimla jsem si, že se Sue nesouhlasně zatřásla.

„Je prima vidět, že ti všechno vychází, kámo,“ přiznal Seth. „Jsem vážně rád.“

„Děkuji ti, Sethe. Hodně to pro mě znamená.“ Edward se od Setha odtáhl a podíval se na Sue a Billyho. „Vám také děkuji. Za to, že jste nechali Setha přijít. Je dneska Belle velkou oporou.“

„Není zač,“ řekl Billy svým hlubokým, drsným hlasem, a já byla překvapená optimismem, který jsem v něm zaslechla. Třeba bylo v dohledu stálejší příměří.

Řada čekajících gratulantů se ještě prodloužila, takže nám Seth na rozloučenou zamával a zavezl Billiho ke stolům s jídlem. Sue ochranářsky držela každou rukou jednoho z nich.

Jako další k nám přišli Angela a Ben následování Mikem a Jessicou – kteří se k mému překvapení drželi za ruce. Nedostalo se ke mně, že by byli zase spolu. Přála jsem jim to.

Za mými lidskými přáteli byli moji noví druhové-v-zákonech, upíři z rodu Denali. Jakmile stáli před námi, zadržela jsem dech – Tanya, předpokládala jsem podle jahodových proužků v jejích blonďatých kadeřích – sevřela Edwarda v náručí. Tři další upíři se zlatýma očima vedle ní na mě zíraly s neskrývanou zvědavostí. Jedna z nich měla dlouhé, platinově blond vlasy, splývající ji po zádech jako hedvábí. Zbylá žena a muž, stojící vedle ní, byli oba černovlasí s na upíry nezvykle tmavou pokožkou.

A všichni čtyři byli tak nádherní, až se mi z toho udělalo špatně.

Tanya stále držela Edwarda.

„Ach, Edwarde,“ vzdychla. „Chyběl jsi mi.“

Edward se usmál a obratně se vymanil z jejího objetí, položiv jí ruce na ramena a ustoupivší o krok zpět, aby se jí mohl podívat do očí. „Už je to tak dlouho, Tanyo. Sluší ti to.“

„Tobě také.“

„Dovol mi představit ti moji ženu.“ To bylo poprvé, co to Edward vyslovil a byla to formálně pravda; vypadalo to, jakoby měl vybuchnou zadostiučiněním, které mu učinilo říct to. Denaliovi se místo odpovědi slabě zasmály. „Tanyo, toto je moje Bella.“

Tanya byla mnohem víc atraktivní, než jsem si představovala ve svých nejhorších nočních můrách. Prohlížela si mě pohledem, který byl víc přemýšlivý, než-li poraženecký, a potom se natáhla a vzala mě za ruce.

„Vítej do rodiny, Bello.“ Usmála se se slabým náznakem smutku. „Považujeme se téměř za členy Carlislovy rodiny, takže se omlouvám za, ehm, nedávný incident, kdy jsme se tak nezachovali. Měli jsme se s tebou setkat dříve. Dokážeš nám to odpustit?“

„Samozřejmě že ano,“ řekla jsem stále bez dechu. „Tak ráda tě poznávám.“

„Cullenovi se nám teď vyrovnali v počtu. Možná budeme příště na řadě mi, co říkáš, Kate?“ ušklíbla se na blondýnku.

„Sni dál,“ odsekla jí Kate s přimhouřenýma zlatýma očima. Vzala moji ruku z Tanyiny a pomalu protáhla své „Vítej, Bello.“

Černovlasá žena položila svoji ruku na Katinu. „Jsem Carmen a toto je Eleazar. Je nám potěšením se s tebou konečně seznámit.“

„M-mě taky,“ vykoktala jsem.

Tanya se ohlédla po lidech, kteří čekali za ní – Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Jejich oči se při pohledu na Denalie rozšířily.

„Necháme vzájemné poznávání na později. Budeme na to mít věčnost!“ Když Tanya se svou rodinou odcházela, hlasitě se smála.

Dodrželi jsme všechny klasické tradice. Byla jsem oslepená blesky, když jsme se chystali nakrojit okázalý dort – příliš velký, myslela jsem si, pro naši relativně malou skupinu přátel a rodiny. Střídali jsme se ve vzájemném krmení; Edward statečně polykal jeho příděly, neboť jsem ho bedlivě sledovala. Hodila jsem svoji kytici nezvykle schopně přímo do Angeliných šokovaných rukou. Emmett a Jasper řvaly smíchy reagujíc na můj ruměnec, když mi Edward velice opatrně zuby sundával vypůjčený podvazek – který jsem si ovšem nenápadně setřásla blíž ke kotníku. S rychlým mrknutím na mě ho hodil přímo do obličeje Mikea Newtona.

A když začala hrát hudba, Edward si mě svinul do náručí na obvyklý první tanec; udělala jsem to velice ochotně, napříč svým obavám z tančení – zvláště z tančení uprostřed kruhu přihlížejících – byla jsme příliš šťastná z jeho dotyků. Vedl mě a já se bez námahy točila pod zástěnou baldachýnu světel a oslňujících záblesků fotoaparátů.

„Užíváš si večírek, paní Cullenová?“ zašeptal mi do ucha.

Rozesmála jsem se. „Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu.“

„My máme víc než chvilku,“ připomněl mi radostně a sklonil se, aby mě políbil. Foťáky se nezadržitelně rozcvakaly.

Hudba se změnila a Charlie poklepal Edwardovi na rameno.

Nebylo vůbec snadné s Charliem tančit. Nebyl o moc lepší tanečník než já, takže jsme se pouze bezpečně pohupovali ze strany na stranu v malém čtverci. Edward a Esme se točili kolem nás jako Fred Astaire a Ginger Rogers.

„Budu tě doma postrádat, Bello. Už teď jsem osamělý.“

Promluvila jsem skrze stáhnuté hrdlo v zoufalé snaze zlehčit to. „Cítím se stejně tak hrozně, opustit vaření pro tebe kvůli své životní lásce – to je prakticky zločin. Měl bys mě zatknout.“

Ušklíbl se. „Předpokládám, že svoje vaření přežiju. Ale ty mi musíš volat, kdykoli budeš moct.“

 „Slibuju.“

Připadalo mi, že jsem tančila snad se všemi. Bylo příjemné vidět všechny svoje staré přátele, ale ve skutečnosti jsem ze všeho nejvíc chtěla být jen s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě konečně přišel, sotva půl minuty po začátku nové písně.

„Pořád nemáš Mikea rád, co?“ rýpla jsem si, když se se mnou Edward pohyboval směrem od něj.

„Ne když musím poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že ho odsud nevykopu. Nebo hůř.“

„Jasně, správně.“

„Už si se viděla?“

„Co? Ne, nejspíš ne. Proč?“

„Tak to si nejspíš neuvědomuješ, jak naprosto srdce-lámajícně  překrásná dnes večer jsi. Nejsem překvapený, že má Mike problémy s nepatřičnými myšlenkami o vdané ženě. Jsem zklamaný, že se Alice neujistila, aby jsi se opravdu podívala do zrcadla.“

„Ty nejsi objektivní.“

 Povzdechl si, odmlčel se a otočil můj obličej k domu. Na skleněné stěně se odrážel večírek jako v zrcadle. Edward ukázal na dvojici přesně naproti nám.

„Tak zaujatý, ano?“

Pohlédla jsem na Edwardův odraz – perfektní duplikát jeho perfektní tvář -  s tmavovlasou kráskou po jeho boku. Její kůže byla krémově růžová, její oči, překypující vzrušením, byly orámovány hustými řasami. Obepínaly ji lesklé bílé šaty, střižené tak zručně, že její tělo vypadalo elegantně a spanile – bylo to při nejmenším omračující.

Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward se napjal a automaticky se otočil správným směrem, jako pokaždé když někdo vyslovil jeho jméno.

„Oh!“ vydechl. Na okamžik stáhl obočí, ale potom ho stejně rychle uvolnil.

Najednou se usmíval tím svým oslnivým úsměvem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Svatební překvapení.“

„Co?“

Neodpověděl; opět se dal do tance, otočiv mě čelem na opačnou stranu než jsem byla předtím, pryč od světel, do náruče hluboké nocí, která byla narušená osvětleným tanečním parketem.

Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z obrovských cedrů. Potom se zadíval přímo do toho nejčernější z nic.

„Děkuji ti,“ řekl do temnoty. „Je to od tebe velice… laskavé.“

„Laskavost je moje druhé jméno,“ chraplavě povědomí hlas odpověděl z černé noci. „Můžu se připojit?“

Ruce mi vyletěly k puse a kdyby mě Edward nedržel, zhroutila bych se na zem.

„Jacobe!“ vypadlo ze mě, jakmile jsem byla schopna opět dýchat. „Jacobe!“

„Zdravím, Bells.“

Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty, jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.

„Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil,“ zamumlal Edward, a já věděla, že odešel, dávajíc mi svůj dar – tuto chvíli s Jakobem.

„Bože, Jacobe,“ rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. „Děkuju ti.“

„Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já.“ 

„Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé.“

Odfrkl si. „Jasně – večírek začíná. Svědek dorazil.“

„Teď jsou tady všichni, které miluju.“

Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. „Promiň miláčku, jdu pozdě.“

„Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!“

„To byl záměr.“

 Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. „Ví Billy, že jsi přišel?“ Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět – to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.

„Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až… až večírek skončí.“

„Bude tak nadšený, že jsi doma.“

Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že sem neumístil moji ruku náhodou.

„Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec,“ řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. „Takže bych se měl asi snažit.“

Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.

„Jsem rád, že jsem přišel,“ zašeptal po chvíli. „Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je skvělé tě vidět… ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude.“

„Nechci, abys byl kvůli mně smutný.“

„Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná.“

„Ne – jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát.“

Zasmál se. „To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový.“

Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy – ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu velice ostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak moc za to platí.

Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.

„Kdy si se rozhodl vrátit zpět?“

„Vědomě nebo nevědomě?“ zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. „Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu.“ Začal se smát. „Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla – procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí.“

Nepřestávali jsme tančit

„Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně.“

„Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá.“

„Pro mě není taková tma.“

„Správně.“ Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.

„Ostříhal sis vlasy,“ poznamenala jsem.

„Jo. Je to tak snazší, však víš.“

„Vypadá to dobře,“ zalhala jsem.

Odfrkl si. „Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly.“ Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. „Jsi šťastná, Bello?“

„Ano.“

„Fajn.“ Cítila jsem, že pokrčil rameny. „To je to hlavní.“

„Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu.“

„Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha.“

„Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda.“

„Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní.“

Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. „Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu.“

„ V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá,“ škádlil mě.

„Díky.“

„Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali.“

„Co?“

„Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ.“

„Pro případ čeho?“

„Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek.“ Rychle se usmál. „Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…“ zarazil se.

„Abys ji učinil dokonalou.“

„To je velká výzva.“

„Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký.“

Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. „Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy.“

„Sam by ti měl víc věřit.“

„Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl.“

„Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam.“

„To nepochybně,“ uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.

Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.

„Ty hlasy ti nezávidím,“ politovala jsem ho. „Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit.“ V mnoha ohledech.

„Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný.“

„Jsi… šťastný?“

„Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty.“ Spokojeně se usmál. „Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti.“

„Jasně. Nemůžu se toho nabažit.“

Zasmál se a zahleděl se někam za mě.

S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.

„Je to velkolepé,“ řekl. „Vědí, jak uspořádat party.“

„Alice je nezastavitelný přírodní živel.“

Povzdechl si. „Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?“

Objala jsem ho ještě pevněji. „Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít.“

Zasmál se. „To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat.“

Znovu jsme se otočili.

„Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem,“ zamumlal.

Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.

Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.

„Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello.“

„Všichni na svatbách brečí,“ vzlykla jsem.

„Tohle je to, co chceš, správně?“

„Správně.“

„Tak se usmívej.“

Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.

„Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…“

„Že co? Že jsem nezemřela?“

Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou – s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho.“

Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.

Usmál se. „To je moje holka..“

Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.

Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože – z Jacobova pohledu – mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.

„Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno.“

„Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl.“

„Ale no tak. Vyklop to.“

„Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.

„Zeptej se.“

Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. „Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý.“

Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.

„Nestane se to dneska večer, Jacobe,“ zašeptala jsem.

Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.

„Aha,“ řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. „Aha.“

Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.

„Kdy?“ zašeptal.

„Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych.“

Jeho hlas byl víc uštěpačný. „Proč to otálení?“

„Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech.“

„Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?“

„Vážně vtipný.“

„Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré,“ řekl sotva slyšitelně. „Neciť se kvůli tomu trapně.“

„Nic neodkládám,“ vybuchla jsem. „A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!“

Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.

A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšením.

„Co?“ zalapal po dechu. „Co jsi to řekla?“

„O čem…? Jaku? Co se děje?“

„Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!“

Pohlédla jsem na ně. „Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se tě vůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé-“

Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.

„Au, Jaku! Nech toho!“

Zatřásl se mnou.

„Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!“

Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.

„Jaku – přestaň!“

Temnota byla najednou přeplněná.

„Dej z ní ty pracky pryč!“ Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.

Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.

„Jaku, kámo, stáhni se,“ zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. „Přestáváš se ovládat.“

Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.

„Ublížíš ji,“ zašeptal Seth. „Pusť ji.“

„Hned!“ zavrčel Edward.

Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.

Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.

Seth – společenský, patnáctiletý Seth – měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…

„No tak, Jaku. Jdeme.“

„Zabiju tě,“ řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. „Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!“ Trhavě sebou škobal.

Černý vlk zprudka zavrčel.

„Sethe, uhni stranou,“ zasyčel Edward.

Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. „Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak.“

Sam – větší z vlků – se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.

Všichni tři – Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící – rychle zmizeli do temnoty.

Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich – že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem směrem k němu

„Už je to v pořádku, Bello,“ zamumlal Edward.

Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní, a zmizel přesně jako před chvílí oni.

„Dobře,“ řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. „Vrátíme se zpátky.“

„Ale Jake-“

„Sam to má pod kontrolou. Je pryč.“

„Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá – „

„Neudělala jsi nic špatného-“

„Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?“

„Netrap se tím.“ Dotkl se mé tváře. „Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti.“

Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?

Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.

„Dej mi dvě vteřiny,“ poprosila jsem.

Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo – nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.

„Co šaty?“

„Stále vypadáš nádherně.“

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Fajn. Jdeme.“

Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.

Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.

„Jsi-“

„Je mi dobře,“ kývla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?“

„Nic s tebou není.“ 

Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.

Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.

„Je po všem,“ řekla jsem. „Už na to dneska večer nebudeme myslet.“

Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.

„Edwarde?“

Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. „Jacob má pravdu,“ zašeptal. „Co jsem si myslel?“

„Nemá.“ Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. „Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou.“

Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako „měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…“

„Přestaň,“ zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. „Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?“

„Ano,“ povzdechl si.

„Zapomeň, že Jacob přišel.“ To bych mohla zvládnout. To bych chtěla zvládnout. „Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být.“

Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. „Slibuji.“

„Děkuju. Já se nebojím, Edwarde.“

„Já ano,“ zašeptal.

„Tak s tím přestaň.“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Mimochodem, miluji tě.“

Slabě mi můj úsměv opětoval. „Proto jsme tady.“

„Upřednostňuješ nevěstu,“ řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. „Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se.“

Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.

Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.

„Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ přiznala jsem.

„Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?“

„Tančení není tak špatné – s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,“- a přitiskla jsem se k němu ještě víc – „že tě už nikdy nenechám odejít.“

„Nikdy,“ slíbil a sklonil se, aby mě políbil.

Byl to skuteční polibek – intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…

Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. „Bello! Už je čas!“

Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.

Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.

„Chcete zmeškal letadlo?“ dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. „Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let, budou překrásné líbánky.“

Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, „Jdi pryč, Alice,“ aby znovu přitiskl svoje rty na moje.

„Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?“ nepřestávala naléhat

Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.

Alice tiše zavrčela. „Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám.“

Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. „Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy.“

„Nevybírala jsem dokonalé odjíždíme-pryč šaty, aby si je ani neoblékla,“ odsekla a popadla mě za ruku. „Pojď se mnou, Bello.“

Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.

Vypadala naštvaně.

„Promiň, Alice,“ omluvila jsem se.

„Nic ti nevyčítám, Bello.“ Povzdechla si. „Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct.“

  Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.

„Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl,“ řekla jsem jí vážně. „Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě.“

To ji dostalo; ze široka se usmála. „Jsem ráda, že se ti to líbilo.“

Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého odjíždíme-pryč kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.

„Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme,“ slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.

„Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko,“ předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.

„Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih – podívat se zase jednou na slunce,“ řekla Renée.

„Dneska ani nepršelo,“ připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.

„Zázrak.“

„Všechno je připravené,“ oznámila Alice. „Tvoje kufry jsou v autě – Jasper je odnesl.“ Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.

„Miluju tě, mami,“ zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. „Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor.“

„Taky tě miluju, Bello, miláčku.“

„Sbohem, mami. Miluju tě,“ zopakovala jsem se staženým hrdlem.

Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.

„Tátai?“ zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.

„Je tady,“ zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.

„Tati!“

Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy – dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.

„Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo.“

Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce – v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.

„Miluju tě, tati,“ řekla jsem mu. „Nezapomeň na to.“

„Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu.“

Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.

„Zavolej mi,“ řekl.

„Brzo,“ slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.

„Tak už jděte,“ ponoukl mě nevrle. „Nechcete se přece opozdit.“

Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě.

„Jsem,“ odkývala jsem pravdivě.

Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.

Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet střevíců – navržených tak, že vypadaly zbrusu nové – volně visících za nárazníkem.

 Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala „Miluju vás,“ směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.

Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.

Edward mi stiskl ruku.

„Miluji tě,“ řekl.

Položila jsem mu hlavu na rameno. „Proto jsme tady,“ citovala jsem ho.

Políbil mě do vlasů.

Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.

Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.