Půlnoční Slunce ll 6. Krevní skupina
6. KREVNÍ SKUPINA
Celý den jsem ji pronásledoval očima jiných lidí, svoje vlastní okolí jsem téměř nevnímal.
Ovšem ne přes oči Mikea Newtona, protože jsem nedokázal snést jeho pohoršující představy a také ne přes oči Jessicy Stanleyové, protože její nenávist k Belle, mě tak rozčilovala, až to bylo pro tuto bezvýznamnou dívku nebezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokud mi tedy její oči byly k dispozici – byla milá, v její hlavě bylo vše příjemné. A potom ještě učitelé, ti mi poskytovali nejlepší výhled.
Byl jsem překvapený - když jsem sledoval její den, jak zakopla o dlažební kostky na chodníku nebo když si někde zapomněla učebnice, nebo a to se stávalo častěji – když zakopla o svoje nohy – že ji lidé, kterým jsem poslouchal myšlenky, považovali zanemotornou.
Přemýšlel jsem nad tím. Byla pravda, že měla občas problémy zůstat vzpřímeně. Vybavil jsem si, jak první den ve škole zakopla o stůl, jak pomalu našlapovala na ledě v den její nehody, včerejší zakopnutí o práh dveří. Zvláštní, měli pravdu. Opravdu je nemotorná.
Nevěděl jsem, co mi přišlo k smíchu, ale když jsem odcházel z hodiny historie Ameriky na angličtinu, třásl jsem se smíchy, až se na mě lidé divně dívali. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Možná proto, že v její mlčenlivosti bylo něco elegantního, způsob jakým držela hlavu, klenba jejího krku …
Teď tak ovšem nepůsobila. Pan Varner ji pozoroval, když špičkou boty zakopla o koberec a doslova dopadla na svoji židli.
Znovu jsem se rozesmál
Čas utíkal hrozně pomalu, když jsem čekal na příležitost vidět ji na vlastní oči. Nakonec zazvonilo. Pospíšil jsem si do jídelny, abych si zarezervoval stůl. Byl jsem tam první. Vybral jsem si stůl, který byl většinou prázdný, a byl jsem si jistý, že to tak bude i nadále.
Když vešla moje rodina, nikdo z nich nebyl překvapený, že mě vidí sedět samotného u stolu. Alice je na to musela upozornit.
Rosalie přešla kolem mě, aniž by mi věnovala jediný pohled.
Idiot.
Můj vztah s Rosalií nikdy nebyl bezproblémový – urazil jsem jí, když jsem s ní poprvé mluvil - a od té doby to s námi šlo z kopce. A zdálo se, že poslední dobou je to ještě horší a horší.
Když mě míjel Jasper, pousmál se.
Hodně štěstí, pomyslel si pochybovačně.
Emmett zakroutil očima a potřásl hlavou.
Chudák, ztratil rozum.
Alice doslova zářila, dokonce i zuby se jí příliš moc leskly.
Už si konečně můžu popovídat s Bellou?
"Nepleť se do toho," zašeptal jsem.
Úsměv jí zmizel z tváře, ale za chvíli se opět rozzářila.
Jak chceš. Hraj si na tvrdohlavého. Ale je to jen otázka času.
Opět jsem si povzdechl.
Nezapomeň na dnešní hodinu biologie, připomněla mi.
Přikývl jsem. Ne, na to jsem nezapomněl.
Zatímco jsem čekal na Bellu, sledoval jsem ji očima studenta, který šel do jídelny za Jessicou. Ta tlachala o plese, ale Belle jí neodpovídala. Ne, že by dostala šanci něco říct.
Když vešla Bella do místnosti, její oči se stočily ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Na chvíli se na ně dívala, potom nakrčila čelo a oči sklopila k podlaze. Nevšimla si mě.
Vypadala tak… smutně. Cítil jsem strašnou potřebu vstát a jít k ní, nějak ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem ani ponětí, proč byla najednou tak smutná. Jessica stále mlela něco o plese. Byla Bella smutná, protože o něj přijde? To se mi zdálo nepravděpodobné …
Ale mohl jsem to napravit, kdyby si to přála.
K obědu si koupila jen flašku limonády. Nepotřebovala něco výživnějšího než jen limonádu? Nikdy předtím jsem lidskému jídlu nevěnoval takovou pozornost.
Lidi byli tak příšerně křehcí. Bylo tu ještě milion dalších věcí, které mi dělaly starosti.
„Edward Cullen už na tebe zase zírá“ slyšel jsem konstatovat Jessicu. „Tak si říkám, proč dneska sedí sám.“
Byl jsem jí za to vděčný – i když ji to rozčililo ještě víc – protože Bella okamžitě zvedla hlavu a pátrala svýma očima, dokud se její pohled nestřetl s mým.
Ne její tváři už nebyla ani stopa po smutku. Doufal jsem, že byla smutná, protože si myslela, že jsem dnes odešel ze školy dřív. Tahle naděje mě přinutila usmát se.
Ukazováčkem jsem jí pokynul, aby si ke mně přisedla. Byla tak překvapená, že jsem dostal chuť začít si jí znovu dobírat.
Když jsem na ní mrkl, spadla jí čelist.
„Vážně myslí tebe?“ zeptala se Jessica s urážlivým tónem v hlase.
„Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie,“ řekla tichým, nejistým hlasem.
Tohle bylo další „ano“.
Než došla k mému stolu, dvakrát zakopla a to měla v cestě jen linoleum. Opravdu, jak jsem to mohl přehlídnout? Asi jsem se soustředil jen na její myšlenky … Co dalšího jsem ještě přehlídl?
Buď upřímný, ber to s nadhledem, opakoval jsem si.
Nejistě se postavila za židli naproti mně. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát přes nos.
Pocítil jsem to pálení.
„Co kdyby sis dneska sedla se mnou?“ zeptal jsem se s úsměvem.
Pozorovala mě, když si odtáhla židli a posadila se. Zdála se nervózní, ale to že se posadila, bylo další „ano“.
Čekal jsem, jestli něco řekne.
Chvíli to trvalo, ale nakonec řekla. „Tohle je jiné.“
"No…“ zaváhal jsem. „Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.“
Proč jsem jí tohle řekl? Ale aspoň to bylo upřímné. A možná i slyšela to zřetelné varování skryté v mých slovech. Možná si uvědomí, že by měla vstát a co nejrychleji odejít.
Nevstala. Sledovala mě a čekala, jako kdybych měl ještě něco dodat.
„Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš,“ řekla, když jsem již nic nedodal.
To byla úleva. Usmál jsem se.
„Vím.“
Bylo velmi těžké ignorovat myšlenky, které jsem všude okolo ní slyšel. A kromě toho, chtěl jsem změnit téma.
„Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem tě jim ukradl.“
Nezdálo se, že by jí to dělalo starosti. „Oni to přežijou.“
„Já tě ale možná nevrátím.“ Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem chtěl být upřímný nebo jsem si ji znovu dobíral. Být blízko ní bylo velmi těžké, takže mi moje vlastní myšlenky nedávaly smysl.
Bella nahlas polkla.
Usmál jsem se jejímu výrazu. „Vypadáš ustaraně.“ Opravdu by tohle nemělo byt vtipné. Měla by být ustaraná.
"Ne." Neuměla lhát a už vůbec jí nepomohlo, že se jí zlomil hlas. Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?“
„Vždyť jsem ti to povídal,“ připomněl jsem jí – „Už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám.“ Snažil jsem se udržet úsměv. Moc to nefungovalo – být zároveň upřímný a nenucený.
„Vzdáváš?“ zmateně opakovala.
„Ano – vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí.“ Tohle bylo dostatečně upřímné. Ať vidí, jaký jsem sobec. Ať jí to varuje.
„Zase jsem mimo.“
Byl jsem dost sobecký na to, aby mě potěšilo, jak to dopadlo. „Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů.“
Dost bezvýznamný problém s ohledem na ty ostatní.
„Neboj se,“ ujistila mě, „Já ničemu z toho nerozumím.
Dobře. Takže zůstane. „S tím počítám.“
„Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?“
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. „Přátelé…“ Nelíbilo se mi, jak to znělo. Chtěl jsem být víc než přítel.
„Nebo ne,“ rozpačitě zamumlala.
Opravdu to vypadá, že ji tak moc nesnáším?
Usmál jsem se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel.“
Čekal jsem, jak na to zareaguje a myslel na dvě opačné věci – přál jsem si, aby konečně porozuměla mému varování, ale zároveň jsem si říkal, že bych asi umřel, kdyby to tak bylo. Jak melodramatické. Jako bych byl člověk.
Její tep se zrychlil. „To říkáš často.“
„Ano, protože mě neposloucháš, „ řekl jsem horlivě. „Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat.“
Ale dovolil bych jí to, kdyby to zkusila?
Přimhouřila oči. „Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu.“
Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak to myslela, ale omluvně jsem se usmíval. Asi jsem ji nechtěně urazil.
"Takže," řekla pomalu. „Protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?"
„Tak nějak.“
Podívala se na ruce, ve kterých držela limonádu.
Stará zvědavost se ve mně opět rozhořela.
„Na co myslíš?“ Zeptal jsem se. Byla úleva, vyslovit to nahlas.
Když se mi podívala do očí, dech se jí zrychlil a tváře se jí začaly zbarvovat do růžova. Nadechl jsem se.
„Snažím se přijít na to, co jsi zač.“
Snažil jsem se dál usmívat, ale tělem mi proběhlo zděšení.
Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla hloupá. Nemohl jsem věřit, že by si nevšimla něčeho tak zřejmého.
„A daří se ti to aspoň trochu?“ zeptal jsem se ledabyle.
„Moc ne,“ přiznala.
Uchechtl jsem se v náhlé úlevě. „Jaké máš teorie?“
Nemůže být nic horšího než pravda, bylo jedno, s čím přijde.
Začervenala se, ale nic neřekla. Cítil jsem tu horkost ve vzduchu.
Zkusil jsem na ni svůj přesvědčivý tón. Na většinu lidí to zabíralo celkem dobře.
„Ty mi to nepovíš?“ povzbudivě jsem se usmál.
Zakroutila hlavou. „To je moc trapné.“
Ach. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji to mělo ztrapňovat? Nemohl jsem se s tím smířit, musím to vědět.
„To je vážně frustrující, víš.“
Moje stěžování jí rozzlobilo. V očích se jí zablýsklo a z úst se jí řinuly slova rychleji než obvykle.
"Ne, nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující – že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?“
Zamračil jsem se na ní, byl jsem příliš rozrušený, abych přiznal, že má pravdu. Nebyl jsem k ní fér.
Pokračovala. „Anebo třeba se ten člověk chová podivně – jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího.“
Byla to asi nejdelší řeč, jakou jsem od ní slyšel, a tak mi přibyla nová vlastnost do mého seznamu.
„Ty ses nějak rozjela, co?“
„Nemám ráda dvojí měřítka.“
Měla plné právo na svoji zlost.
Zíral jsem na ni a přemýšlel, jestli s ní udělám vůbec něco správně, dokud mě nevyrušil tichý křik myšlenek Mikea Newtona.
Byl tak naštvaný, až jsem se musel zasmát.
„Co je?“zeptala se.
„Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý – debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku.“ Znovu jsem se uchechtl.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekla mrazivě. „Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš.“
Zaradoval jsem se nad způsobem, jakým tuhle větu vyslovila.
„Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst.“
„Kromě mě, samozřejmě.“
„Ano. Kromě tebe.“ Musí být výjimkou pro všechno? Nebylo by alespoň trochu spravedlivé – vzhledem k tomu, co všechno musím teď zvládat, abych mohl, slyšel alespoň něco z jejích myšlenek? Chtěl jsem tak moc? „Zajímalo by mě, proč to tak je.“
Znovu jsem se jí zadíval do očí, snažil jsem se něco přečíst …
Odvrátila pohled. Otevřela limonádu, usrkla z ní, stále očima sledovala stůl.
„Ty nemáš hlad?“ zeptal jsem se zmateně.
"Ne." Podívala se na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
„Ne, nemám hlad.“ To jsem rozhodně nebyl.
Se sevřenými rty stále sledovala stůl. Čekal jsem.
„Můžeš mi prokázat laskavost?“ Zeptala se a najednou se mi podívala do očí.
Co by ode mě mohla chtít? Bude se mě ptát na pravdu, kterou jsem jí nemohl říct, na pravdu, kterou nechci, aby se vůbec někdy v životě dozvěděla?
„To záleží na tom, co chceš.“
„Nic zvláštního,“ ujišťovala mě.
Zvědavě jsem čekal.
"„Jenom jsem si říkala…“ řekla pomalu, přitom sledovala limonádu a malíčkem objížděla kolo otvoru. „ Jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená.“
Chtěla varování? To, že jsem jí ignoroval, pro ni muselo být hodně obtížné … Usmál jsem se.
„To zní fér.“ Souhlasil jsem.
„Díky,“ podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu, téměř srovnatelnou s mojí vlastní.
„A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?“ zeptal jsem se hlasem plným naděje.
„Dobře.“
„Pověz mi jednu teorii.“
Začervenala se. „Tuhle ne.“
„Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď,“ domáhal jsem se.
„Tys taky porušil svoje sliby,“ připomněla mi.
Byl jsem v pasti.
„Jenom jednu teorii – nebudu se smát.“
„Ale ano, budeš.“ Zdála se tím být naprosto přesvědčená, ale já jsem si nedokázal představit nic, co by mohlo být vtipné.
Opět jsem jí zkusil přesvědčit. Zadíval jsem se jí hluboko do očí – bylo to lehké, když samotné její oči byly hluboké a zašeptal jsem, „Prosím!“
Zamrkala a prázdně se na mě dívala. To nebyla reakce, kterou jsem očekával.
„Ehm, cože?“ Zeptala se. Vypadala omámeně. Co to s ní bylo?
Nevzdával jsem se.
„Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii.“ Prosil jsem ji jemným, tichým hlasem, pohledem jsem držel její oči v zajetí.
K mému překvapení a radosti to zabralo.
„Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?“
Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.
„To není moc kreativní,“ jemně jsem se poškleboval a snažil jsem se zakrýt úlevu.
„Je mi líto, nic jiného nemám,“ uraženě odsekla.
Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.
„Nejsi ani blízko.“
„Žádní pavouci?“
„Ne.“
„A žádná radioaktivita?“
„Žádná.“
„Zatraceně,“ povzdechla si.
„Ani kryptonit mně nedělá starosti,“ uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě o mě jako superhrdinovi.
„Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?“
Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.
„Já na to stejně nakonec přijdu,“ varovala mě.
A jakmile na to přijde, uteče.
„Přál bych si, aby ses o to nepokoušela.“ Všechno dobírání bylo rázem fuč.
„Protože…?“
Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. „Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?“
Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. „Aha,“ řekla a pak dodala, „chápu.“
Konečně mi rozuměla.
„Vážně?“ zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.
„Ty jsi nebezpečný?“ hádala. Dýchaní i tep se jí zrychlil.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že jí miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystrašilo ještě víc?
„Ale ne zlý,“ zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach. „Ne, já nevěřím, že jsi zlý.“
„To se pleteš,“ také jsem zašeptal.
Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítím, když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.
Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.
Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než sledovat ji. Moje myšlenky byly zmatené.
Uteč, Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.