Půlnoční Slunce ll 3. Fenomén
7. 2. 2012
3. FENOMÉN
Ve skutečnosti jsem neměl hlad, ale i přesto jsem se rozhodl, že se v noci znovu vydám na lov. Trochu prevence, i když vím, že není dostatečná.
Carlisle šel se mnou, nebyli jsme spolu sami od té doby, co jsem se vrátil z Denali. Když jsme běželi přes tmavý les, slyšel jsem, jak přemýšlí o mém náhlém odchodu minulý týden.
V jeho myšlenkách jsem znovu viděl svojí tvář, zkřivenou bolestným zoufalstvím a zároveň jsem cítil jeho překvapení a náhlé obavy.
"Edwarde?"
"Musím odejít, Carlisle. Musím hned odejít."
"Co se stalo?"
"Nic. Zatím. Ale stane se, když tu zůstanu."
Natáhnul se pro moji ruku. Cítil jsem, jak ho zabolel, když jsem se odtáhnul.
"Nerozumím."
"Byl si už… Byla už někdy chvíle…."
Viděl jsem, jak se zhluboka nadechnul, viděl jsem divné světlo ve svých očích, které pronikalo skrz jeho starosti.
"Už ti někdy nějaká osoba voněla lépe než ostatní?" O moc lépe?"
"Oh."
Hrozně jsem se styděl, když jsem viděl, že pochopil. Natáhl se ke mně, ignoroval, že jsem se předtím odtáhl a chytil mě za ruce.
"Udělej, co musíš, synu. Budeš mi chybět. Na, vezmi si moje auto. Je rychlejší."
Teď přemýšlel nad tím, jestli tehdy udělal správnou věc, když mě poslal pryč. Jestli mě nezranil svým nedostatkem důvěry.
"Ne," zašeptal jsem, zatímco jsme běželi. "Potřeboval jsem to. Mohl jsem velmi lehce zradit tvojí důvěru, kdybys mi řekl, abych zůstal…“
"Je mi líto, že tak trpíš, Edwarde. Ale měl bys udělat vše proto, aby Swanova dcera žila. I když to bude znamenat, že náš znovu opustíš."
"Já vím, já vím."
"Proč ses vrátil? Víš, že jsem velmi šťastný, že jsi tu, ale jestli je to pro tebe příliš těžké …
"Nechci se cítit jako zbabělec" přiznal jsem.
Zpomalili jsme – teď už to bylo tempo rekreačního běhu.
"Bylo by to lepší, než ji vystavovat nebezpečné. Za rok nebo dva bude pryč."
"Máš pravdu, vím to." Ale přesně naopak - po jeho slovech jsem chtěl zůstat ještě víc. Dívka za rok nebo dva odejde …
Carlisle se zastavil a já s ním, obrátil se, aby viděl jak se tvářím.
Ale ty neodejdeš, že ne?
Potřásl jsem hlavou.
Je to kvůli hrdosti, Edwarde? Nemusíš se stydět, že…
"Ne, není to hrdost, co mě tu drží. Ne teď."
Nemáš kam jít?
Krátce jsem se zasmál. "Ne. To by mě nezastavilo, když bych se rozhodl odejít."
"Půjdeme s tebou, jestli je to, co potřebuješ. Stačí požádat. Mohli bychom se přesunout jinam, nemusel, bys nám nic vysvětlovat. Nebudeme ti to mít za zlé."
Zdvihnul jsem jedno obočí.
Zasmál se. "Dobře. Rosalie možná, ale ona ti něco dluží. Kromě toho, je pro nás mnohem lepší odejít teď, dokud se ještě nic nestalo, než odejít až se něco stane. Až bude někdo zabit." Všechen jeho humor se na konci věty vytratil.
Trhnul jsem sebou při jeho slovech.
"Ano," souhlasil jsem chraplavým hlasem.
Ale neodcházíš?
Povzdechl jsem si. "Měl bych."
"Co tě tu drží, Edwarde? Neúspěšně se to snažím zjistit…“
"Nevím, jestli to dokážu vysvětlit." Dokonce ani mě to nedávalo smysl.
Dlouho zkoumal můj výraz.
Ne, netuším, o co jde. Ale budu respektovat tvoje soukromí, když to tak chceš.
"Děkuji. Je to od tebe velkorysé, když vezmu v úvahu, že v mém okolí nemá soukromí nikdo." Kromě jedné výjimky. A já jsem dělal, co jsem mohl, abych se jí zbavil, že?
Všichni máme svoje manýry. Opět se usmál. Můžeme?
Právě zachytil vůni malého stáda jelenů. Bylo těžké najít motivaci pro něco, co bylo i za nejlepších podmínek, stěží to, na co se mi právě sbíhaly sliny. Teď, když jsem si čerstvě pamatoval její vůni, se mi při pachu jelena obrátil žaludek.
Vzdychl jsem. "Pojďme na to," souhlasil jsem a věděl, že krev mi alespoň trochu pomůže utišit ten hlad.
Skrčili jsme se v lovecké pozici a nechali jsme se nalákat vůni potichu vpřed.
Když jsme se vrátili domů, bylo chladněji. Roztátý sníh zmrzl, zdálo se jako by vše pokrylo tenké sklo – všechny jehličnany, kapradí, každé stéblo trávy bylo pokryté ledem.
Když se Carlisle odešel převléct na svoji ranní službu, já jsem zůstal u řeky a čekal na východ slunce. Cítil jsem se, jako když se topím v množství krve, které jsem vypil. Ale věděl jsem, že to že teď nemám hlad, nebude znamenat vůbec nic, až si k ní zase sednu.
Seděl jsem tam chladně a nechybně jako kámen a sledoval jsem tmavou řeku, která se valila přes zmrzlé břehy, a snažil jsem se dívat se skrz ni
Carlisle měl pravdu. Měl bych odejít z Forks. Mohli by rozšířit nějaké historky, proč jsem odešel. Škola v Evropě, Návštěva vzdálených příbuzných. Teenagerský útěk. Nezáleželo na příběhu. Nikdo se nebude moc vyptávat.
Bude to na rok nebo dva, než ta dívka zmizí. Bude pokračovat ve svém životě – bude mítnějaký život. Půjde někam na vysokou, zestárne, začne pracovat, možná se vdá. Dokázal jsem si to představit - viděl jsem ji oblečenou celou v bílém, jít pomalou, rozvážnou chůzí, ruku zaklesnutou do otcovy.
Cítil jsem zvláštní bolest, kterou mi tento obraz způsobil. Nerozuměl jsem tomu. Žárlil jsem, že bude mít budoucnost, kterou já nikdy mít nebudu? To nedávalo smysl. Každý člověk měl to něco – život – před sebou a ani jednomu z nich jsem nezáviděl.
Měl bych jí přenechat budoucnosti, kterou měla mít. Přestat riskovat její život. To by byla správná věc. Carlisle vždy zvolil správnou věc. Měl bych ho poslechnout.
Slunce začalo vycházet zpoza mraků a jemné světlo rozzářilo všechnu zmrzlou přírodu.
Už jen jeden den, rozhodl jsem se. Uvidím jí ještě jeden den. To zvládnu. Možná, že s ní budu mluvit o počasí, o mrazu, který dnes bude. Začal jsem si budovat příběh.
Bude to těžké – cítil jsem tu velkou neochotu, která mě přesvědčila, abych tu zůstal – abych prodloužil datum svého odchodu o den, dva, tři, čtyři,……. Ale udělám správnou věc. Věděl jsem, že můžu věřit Carlisleově radě. A taky jsem věděl, že jsem příliš vnitřně rozpolcený, abych toto rozhodnutí udělal.
Vešel jsem do domu, abych se převlékl do školy.
Alice seděla na nejvyšším schodě třetího poschodí a čekala na mě.
Znova odcházíš, obvinila mě.
Vzdychl jsem si a přikývl.
Nevidím, kam půjdeš tentokrát.
"Ještě nevím, kam půjdu," zašeptal jsem.
Chci, abys zůstal.
Potřásl jsem hlavou.
Možná bychom mohli já a Jas jít s tebou?
" Bude Vás potřeba mnohem víc, když na Vás nebudu dávat pozor já. A mysli na Esme. Vzala bys jí najednou polovinu rodiny?"
Bude z toho velmi smutná.
"Vím, proto tady musíte zůstat."
Nebude to stejné, jako kdybys tu byl, a ty to víš.
"Ano, ale musím udělat to, co je správné"
Ale je hodně správných a nesprávných cest, víš to?
Na chvíli se jí zjevila jedna z jejích zvláštních vizí, sledoval jsem spolu s ní neurčitě obrazy. Viděl jsem je hodně ve stínu, nedaly se rozpoznat, měly nepřesné tvary. A potom, celkem náhle, se moje pokožka zatřpytila na přímém slunci malé mýtinky. Tohle místo jsem poznal. Na té louce byl kdosi se mnou, ale znovu bylo vše velmi neurčité, tu osobu nebylo možné rozpoznat. Obraz se zatřásl a zmizel, jako milióny malých možností, které znovu změnily budoucnost.
" Moc jsem toho nezachytil," řekl jsem Alici, když vize zmizela.
Ani já. Tvoje budoucnost se tak často mění, že ani já ji nestíhám sledovat. Myslím si, že možná….
Zastavila se a prolistovala si v hlavě sbírku nedávných vizi. Ale všechny byly přesně stejné – zastřené a neurčité.
"Myslím, že se něco asi změní," řekla už nahlas. "Zdá se, že tvůj život se dostal na křižovatku.
Neradostně jsem se zasmál. "Všimla sis, že jsi právě zněla jako nefalšovaná cikánská věštkyně kdesi na pouti?"
Vyplázla na mě jazyk.
"Dnešek proběhne hladce, že?" Můj hlas zněl náhle znepokojeně.
"Nevidím, že bys dnes někoho zabil," ujistila mě.
"Díky, Alice."
"Tak už se jdi obléct. Nikomu nic neřeknu – řekneš jim to ty, až budeš připravený."
Postavila se a sešla schody se svěsenými rameny. Budeš mi chybět, opravdu.
Ano, i ona mi bude velmi chybět.
Cesta do školy proběhla v tichosti. Jasper tušil, že Alici něco rozrušilo, ale věděl, že pokud by se o tom chtěla bavit, řekla by mu to. Emmett a Rosalie si nás nevšímali, zaobírali se sami sebou – jedem druhému hleděli s obdivem do očí – bylo to dost nechutné sledovat – alespoň z mého pohledu. Všichni jsme moc dobře věděli, jak moc jsou do sebe zoufale zamilovaní. Ale možná jsem byl jen mrzutý, protože jsem byl z celé rodiny jediný sám. Některé dny pro mě byly velmi těžké, když jsem žil ve společnosti tří perfektních párů. Tohle byl jeden z nich.
Možná by byli všichni šťastnější, kdybych nebyl mrzutý a agresivní jako starej chlap.
Samozřejmě, první věc, kterou jsem udělal, když jsme přijeli ke škole, byla, že jsem se rozhlídnul. Jen jsem se připravoval.
Přesně.
Bylo trapné sledovat, jak bez ní můj svět náhle vypadal – prázdný – celá moje existence se soustředila víc na ní, než na mě.
Opravdu bylo velmi lehké této změně porozumět, po osmdesáti letech stále stejných dní a nocí se každá změna stala centrem mojí pozornosti.
Ještě nepřišla, ale v dálce jsem slyšel ohlušující řev jejího auta. Opřel jsem se o kapotu auta a čekal jsem. Alice zůstala se mnou, ostatní šli do třídy. Byli znudění mým zaujetím – bylo pro ně nepochopitelné, jak mě mohl nějaký člověk tak moc zaujmout a nezáleželo na tom, jak dobře voněla.
Pomalu se dostala do mého výhledu, oči soustředěně upřené na cestu a rukama pevně svírala volant. Trvalo mi jen chvíli, než jsem zjistil, co to něco bylo, proč mají všichni lidé dnes ten samý výraz. Ano, cesta byla pokryta ledem a všichni se snažili jezdit opatrně. Viděl jsem, že to bere velmi vážně.
Naprosto to odpovídalo tomu, co jsem se naučil o jejím charakteru. Přidal jsem si to na svůj seznam – byla zodpovědná.
Zaparkovala kousek ode mě, ale ještě si nevšimla, jak tu stojím a zírám na ní. Přemýšlel jsem, co by dělala, když by mě spatřila. Začervenala by se a odvrátila pohled? To byl můj první odhad. No možná mě překvapí. Možná si se mnou přijde popovídat.
Zhluboka jsem se nadechnul, jen pro případ.
Opatrně vystoupila z auta, testujíc hladkou zem, předtím než na ní naplno položila svoji váhu. Neotočila se a to mě frustrovalo. Možná bych měl jít já za ní …
Ne, to by nebylo správné.
Namísto toho, aby vyšla směrem ke škole, pohnula se tím opatrným, směšným krokem směrem zadku auta, křečovitě se ho přidržovala, jako kdyby nevěřila vlastním nohám. To mě rozesmálo a v tom momentě jsem pocítil Aliciny oči na své tváři. Neposlouchal jsem její myšlenky, protože jsem se soustředil na děvče, na to jak sledovala sněhové řetězy. Vypadala, že brzy upadne, vypadala velice nemotorně. Nikdo jiný s tím neměl problémy – že by zaparkovala na nejhorším ledě?
U zádi auta se zastavila a upřeně se dívala na kola s divným výrazem na tváři. Byl … něžný? Jako kdyby ji něco na pneumatice… dojalo?
A zase mě zvědavost rozbolela tak příšerně jako hlad. Jako kdybych potřeboval vědět, co si myslí - jako kdyby na ničem jiném nezáleželo.
Půjdu za ní. Vypadala, že potřebuje pomoc, aspoň dokud byla na kluzkém povrchu. Jasně, já jsem jí ji nemohl nabídnout, ale co kdybych mohl? Zaváhal jsem. Byl jsem rozpolcený. Když byla znechucená sněhem, tak by asi těžko uvítala dotyk mojí ledově bílé ruky. Asi bych měl nosit rukavice …
"NE!" vykřikla nahlas Alice.
Okamžitě jsem se zaměřil na její myšlenky, i když bych to neměl dělat. Ale tentokrát to s ní nemělo nic společného.
Tyler Crowley se řítil na parkoviště nezodpovědně rychle. Jeho dodávka dostala na ledovém povrchu smyk …
Vize Alice se dostavila jen malou chvíli před realitou. Tylerova dodávka právě klouzala přes parkoviště, zatímco já jsem sledoval blížící se konec Aliciny vize. Vize, která ji přinutila zalapat po dechu.
Ne, tahle vize se mnou neměla nic společného a zároveň se mnou měla společné všechno, protože Tylerova dodávka – kola se právě dostala na led v tom nejhorším úhlu - se právě chystala přeletět přes parkoviště a vrazit do dívky, která se tak nečekaně stala smyslem mého života.
I bez Aliciny předvídavosti bylo velmi lehké vidět trajektorii vozidla, které se vymklo kontrole.
Děvče, stojící na nejhorším místě před svým pickupem, se zmateně otočilo za hlasitým šepotem. Podívala se přímo do mojí vyděšené tváře, a potom se otočila směrem k přibližující se smrti.
Ona ne! Ta slova křičela uvnitř mé hlavy, jako by patřila někomu jinému
Byl jsem stále zaměřený na Aliciny myšlenky, takže jsem viděl, že se vize změnila, ale neměl jsem čas všimnout si, jak skončí.
Přeletěl jsem přes parkoviště a vrhnul se mezi smykající se auto a strachem ztuhlou dívku. Pohyboval jsem se tak rychle, že vše okolo mě bylo rozmazané, kromě objektu, na který jsem se zaměřil. Neviděla mě – žádné lidské oči nemohly sledovat můj běh – stále sledovala ten mohutný stroj, který jí chtěl rozmlátit.
Chytil jsem ji v pase, snažil jsem se být co nejvíce jemný. V setině vteřiny, mezi tím jak jsem srazil její jemnou postavu z cesty jasné smrti a tím, když jsem s ní v mé náruči spadl na ledovou zem, jsem si byl jasně vědom jejího křehkého těla v mém náručí.
Když jsem slyšel, jak narazila hlavou o ledovou zem, měl jsem pocit, že jsem se změnil také v led.
Ale neměl jsem ani sekundu, abych se ujistil jak jí je. Slyšel jsem dodávku skřípějící přímo za našimi zády, její pronikavý skřípavý zvuk, když narazila do pickupu. Tento náraz změnil směr dodávky a – jako by byla magnet – opět začala klouzat za námi.
„Zatraceně“, zasyčel jsem.
Už jsem toho udělal příliš mnoho. Když jsem téměř letěl vzduchem, abych ji strhnul z cesty, byl jsem si plně vědomý chyby, kterou právě dělám. A i když jsem věděl, že je to chyba, nezastavilo mě to. Nehleděl jsem na riziko, které jsem podstupoval, a to nejen pro sebe, ale i pro celou moji rodinu.
Prozrazení.
A toto tomu rozhodně nepomohlo, ale nemohl jsem nechat dodávku svým druhým pokusem jí vzít život.
Pustil jsem jí a vystřelil obě ruce, abych dodávku zastavil dříve, než se jí stihne dotknout. Ta síla mě odhodila do auta zaparkovaného hned vedle jejího pickupu a cítil jsem, jak se plech ohýbá pod mýma rukama. Dodávka se zatřásla pod mým pevným držením rukou a potom se zakolísala, nestabilně balancují jen na dvou předních kolech
Kdybych pohnul rukama, zadní dvě kola by jí spadla přímo na nohy.
Och, pro lásku všeho, co je mi je svaté, tahle katastrofa nikdy neskončí? Bylo tu ještě něco, co by se mohlo pokazit? Asi těžko jsem tu mohl jen tak sedět, držet dodávku ve vzduchu a čekat na pomoc. A ani jsem nemohl dodávku odhodit – vevnitř seděl člověk, jehož myšlenky byly zmatené panikou.
So zasténáním jsem odtlačil dodávku, která se na chvíli zakymácela. Když letěla zpět ke mně, chytil jsem ji zespod pravou rukou a levou ruku jsem chytil Bellu okolo pasu a vytáhl ji zpod auta, přičemž jsem si ji přitiskl pevně k tělu. Její tělo se bezvládně pohnulo, když jsem si přehodil, a vyprostil jí nohy uvězněné pod dodávkou – byla si toho vědoma? Kolik bolesti jsem jí způsobil, když jsem se ji improvizovaně snažil zachránit?
Pustil jsem dodávku, teď už jsem jí nemohl poranit. Zřítila se na zem a všechny skla se jednohlasně roztříštily.
Vím, že jsem byl v centru krizové situace. Kolik toho viděla? Viděl mě ještě někdo, jak rychle jsem se objevil po jejím boku a potom žongloval s dodávkou a snažil se, z pod ní, vytáhnout její tělo. Tyto otázky by měly být moje největší starost.
Ale byl jsem příliš znepokojený, abych se teď zabýval hrozbou odhalení. Příliš jsem zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsem ji mohl zranit, když jsem se jí snažil zachránit. Příliš vystrašený, co se stane, až se nadechnu a ucítím její vůni. Příliš si vědomý tepla jejího jemného těla přitisknutého k mému – i přes dvě vrstvy větrovek jsem cítil tu horkost.
První strach byl ale ten největší. Když se okolo nás strhnul povyk, odtáhnul jsem se od ní, abych prozkoumal její tvář, abych se ujistil, že je při vědomí – intenzivně doufajíc, že nikde nekrvácí.
Oči měla zeširoka otevřené a šokovaně se na mě dívala.
"Bello?" Zeptal jsem se … " Jsi v pořádku?"
"Jsem v pohodě." Automaticky odpověděla omráčeným hlasem.
Když jsem uslyšel její hlas, zavalila mě náhlá únava, až to bolelo. Nadechnul jsem se skrz ústa a nevšímal si ohně v mém krku. Skoro jsem ho přivítal.
Snažila se posadit, ale já jsem nebyl ještě připravený ji pustit. Cítil jsem se tak nějak ….. jistěji? Lépe určitě, když jsem jí měl takhle blízko.
"Buď opatrná," varoval jsem ji. „Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.“
Necítil jsem žádnou krev – naštěstí – ale to nevylučovalo riziko vnitřního zranění. Pocítil jsem neočekávanou tužbu dostat ji ke Carlisleovi a jeho rentgenu.
"Au," řekla překvapeně, když zjistila, že jsem měl pravdu.
„Myslel jsem si to.“ Ten pocit úlevy mi přišel zábavný.
" Jak ses…“ řekla slabým hlasem a zamrkala očima, „Jak ses sem dostal tak rychle?“
Úleva se rychle vytratila a moje vtipná nálada zmizela. Viděla toho příliš moc…
Když jsem zjistil, že je v pořádku, okamžitě jsem se začal strachovat o moji rodinu.
„Stál jsem hned vedle tebe, Bello,“ Z mých zkušeností jsem věděl, že když hodně přesvědčivě lžu, většinou to vyvolá přesný opak.
Znovu se zkusila pohnout a teď už jsem jí to dovolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Musel jsem se vzdálit od jejího žhavého těla, aby se to teplo náhodou nezkombinovalo s její vůni a nezaplavilo mě to úplně. Odtáhnul jsem se od ní, tak daleko, jak jsem jenom v omezeném prostoru mohl.
Podívala se na mě a já jsem její pohled opětoval. Jenom nezkušený lhář by odvrátil zrak jako první a to jsem já nebyl. Můj výraz byl takový jemný a nevinný. Jako kdybych ji zmátnul. A to bylo dobře.
Náhle nás obklopil dav lidí, hlavně studentů, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby mohli vidět rozmlácená těla. Slyšel jsem je křičet, slyšel jsem změť jejich vystrašených myšlenek. Všechny jsem prošel, abych zjistil, jestli mě někdo nepodezřívá a potom jsem se otočil a soustředil jen na ni.
Nebyla nadšená celým tím zmatkem. Ohlížela se pořád dokola, stále omráčená a pokoušela se vstát.
Jemně jsem jí položil ruku na rameno, abych ji udržel na zemi.
"Ještě zůstaň v klidu." Zdála být se v pořádku, ale skutečně by měla hýbat hlavou? Opět jsem si přál, aby tu byl Carlisle. Moje roky teoretického studia medicíny byly nic oproti stoletím jeho praxe.
"Ale je mi zima," stěžovala si.
Téměř ji zmasakrovalo auto a udělalo z ní doživotního mrzáka a ona si stěžovala na chlad. Zachechtal jsem se nad tím dřív, než jsem si stačil připomenout, že tahle situace vůbec nebyla vtipná. Bella zamžourala a potom se soustředila na mojí tvář. „Tys byl tamhle.“
Okamžitě mě přešel smích.
Podívala se směrem na Jih, i když tam nebylo vidět nic, kromě poničené dodávky. „Stál jsi vedle svého auta.“
"Ne, nestál."
„Viděla jsem tě.“ Trvala na svém, její hlas byl jako hlas malého trucovitého dítěte. Vystrčila bradu.
„Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou.“
Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a snažil se jí přinutit, aby uvěřila mojí verzi příběhu – té jediné možné, racionální.
Zaťala čelist. "Ne."
Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit. Aspoň kdyby se mi podařilo ji na chvíli utišit, abych mohl zničit důkazy a podkopat její příběh s tím, že se musela hodně praštit do hlavy.
Nemělo by být lehké umlčet toto tiché tajnůstkářské děvče? Kdyby mi tak důvěřovala, aspoň na chvíli …
„Prosím tě, Bello.“ Můj hlas byl prosebný, protože jsem opravdu chtěl, aby mi věřila. Strašně jsem to chtěl a netýkalo se to jenom této nehody. Hloupé přání. Co by to pro ni znamenalo kdyby věřila mě?
"Proč?" zeptala se, stále chtěla odpověď.
"Věř mi," prosil jsem ji.
„Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?“
Naštvalo mě, že jsem jí musel opět lhát, i když jsem si tak moc přál, abych si mohl nějak zasloužit její důvěru. Takže když jsem jí odpověděl, znělo to dost ostře.
"Fajn."
"Fajn," odpověděla mi stejným tónem.
Když se kolem nás rozběhla záchranná akce – přicházeli rodiče s učiteli, sirény v pozadí – snažil jsem se ji ignorovat a ujasnit si svoje priority. Procházel jsem každou mysl na parkovišti, svědky i ty, kteří přišli pozdě, ale nenašel jsem nic, co by naznačovalo nebezpečí. Mnozí z nich byli překvapení, když mě viděli u Belly, ale všichni se shodli na tom – také tu nebylo jiné rozumné vysvětlení – že si mě jednoduše před tou nehodou nevšimli stát vedle ní.
Ona byla jediná, která neuznávala tohle jednoduché vysvětlení, ale ona samozřejmě bude považována za nejméně důvěryhodného svědka. Byla vystrašená, traumatizovaná a samozřejmě nesmím zapomínat na úder do hlavy. Možná je i v šoku. Nejspíš si všichni budou myslet, že je zmatená. Nikdo jí nebude věřit, když tu bylo tolik diváků …
Trhnul jsem sebou, poté co jsem uslyšel myšlenky Rosalie, Jaspera a Emmetta, kteří se přišli podívat na parkoviště. Dnes večer bude doma horko.
Musel jsem srovnat otisky mých rukou v plechu auta, ale byla příliš blízko. Musím počkat, dokud se k nám někdo nedostane a nevezme jí odsud.
Bylo strašné jen tak čekat – dívalo se na mě příliš očí – dokud od nás lidi neodtáhnou dodávku. Mohl jsem jim pomoct to urychlit, ale byl jsem už dost namočený v problémech a ještě ke všemu mě sledovaly její vnímavé oči. Nakonec ji od nás odtáhli dost daleko na to, aby se k nám dostali s nosítky.
Viděl jsem starou známou tvář.
"Ahoj, Edwarde," řekl Brett Warner. Také byl záchranář, znal jsem ho z nemocnice. Bylo obrovské štěstí – aspoň nějaké – že se k nám dostal jako první. V jeho myšlenkách jsem působil ostražitě a rozvážně. "Jsi v pořádku, chlapče?"
"V pořádku, Brette. Auto se mě ani nedotklo. Ale bojím se, že Bella má asi otřes mozku. Dost si narazila hlavu, když jsem jí srazil z cesty …"
Brett se otočil k Belle, která mě propichovala ostrým pohledem. Přesně jak jsem si myslel. Byla mučedník – dávala přednost utrpení v tichosti.
Ulevilo se mi, když se nepokoušela vyvrátit můj příběh.
Další záchranář chtěl zjistit, jestli jsem si neublížil a nezranil se, ale nebylo těžké mu to rozmluvit. Slíbil jsem, že mě v nemocnici prohlédne otec a tak si mě dál nevšímal. Hodně lidem stačil jen obyčejný slib. Hodně lidem, kromě ní. Zapadala aspoň do něčeho,co se týkalo obyčejných lidí?
Využil jsem momentu, kdy jí dávali na krk nákrčník – mimochodem její tvář se červenala hanbou – využil jsem tohoto momentu, abych patou vyhladil prohlubeň na dodávce. Jen moji sourozenci dokázali rozpoznat, co vlastně dělám a také jsem slyšel Emmettův slib, že spraví vše, co bych nestihl.
Byl jsem mu vděčný za pomoc ale ještě víc za to, že alespoň Emmett mi odpustil tenhle nebezpečný skutek. Byl jsem mnohem víc uvolněný, když jsem nasedal do sanitky na místo spolujezdce.
Náčelník policie, ale dorazil na místo ještě dřív, než Bellu stihli naložit do sanitky.
I když se jeho myšlenky prolínaly se slovy, zděšení a obavy byly slyšet z jeho mysli, téměř stejně jako z mysli každého v okolí. Přiběhl, neschopný slova, s narůstající úzkostí a pocitem viny. Všechno z něj ale spadlo, když viděl svoji jedinou dceru na nosítkách.
Obavy z něho sice spadly, ale u mě se stávaly silnější a silnější. Alice nepřeháněla, když mě upozorňovala, že zabití dcery Charlieho Swana by šéfa policie zabilo taky.
Moje myšlenky byly plné pocitu viny, když jsem zaslechl jeho vystrašený hlas.
"Bello!" panicky vykřikl.
„Jsem úplně v pořádku, Char – tati,“ povzdechla si. "Nic mi není."
Její ujištění ale nezmírnilo jeho obavy. Otočil se k nejbližšímu záchranáři a dožadoval se více informací.
Když jsem ho poslouchal, jak mluví a formuluje souvislé věty navzdory jeho zděšení, všiml jsem si, že strach a znepokojení ve skutečnosti nemlčeli. Jen jsem jednoduše neslyšel souvislé slova.
Hm. Charlie Swan nebyl tak tichý jako ona, ale už vím, od koho to zdědila. Zajímavé.
Nikdy jsem ještě nebyl tak blízko místního náčelníka policie. Vždycky jsem si myslel, že je to muž s velmi pomalými myšlenkami, ale zjistil jsem, že to já jsem pomalý. Jeho myšlenky byly částečně ukryté, ale ne nedostačující. Mohl jsem totiž rozpoznat jejich smysl, jejich zvuk …
Chtěl jsem poslouchat intenzivněji, snažil jsem se zjistit, zda v této hádance najdu klíč k jejím tajemstvím. Ale Bellu už naložili a sanitka se rozjela směrem k nemocnici.
Velice nerad jsem se musel přestat snažit rozluštit záhadu, která mě posedla. Teď jsem musel přemýšlet – podívat se na dnešek ze všech úhlů. Musel jsem poslouchat, ujistit se, že jsem nás nedostal do nebezpečí, protože jinak bychom museli všichni okamžitě odejít. Musel jsem se soustředit.
V myšlenkách záchranářů nebylo nic, čím bych si měl lámat hlavu. Z předběžné prohlídky došli k závěru, že jí nic v podstatě není. Bella zatím nikomu nevyvracela příběh, který jsem si vymyslel.
První věc, kterou jsem musel udělat po příjezdu do nemocnice, je jít za Carlislem. Proběhl jsem skrz dveře, ale nemohl jsem se tak úplně vzdát pozorování Belly skrz oči zdravotníků.
Bylo lehké najít otcův známý hlas. Byl v kanceláři úplně sám – další malá dávka štěstí v dnešním strašném dni.
"Carlisle."
Slyšel, jak přicházím a když viděl moji tvář tak se lekl. Vyskočil na nohy a s bledou tváří se natáhnul nad stůl, za kterým seděl.
Edwarde – snad si ne -
"Ne, ne, tak to není."
Zhluboka se nadechl. Samozřejmě. Promiň, že jsem se tahle unáhlil. Tvoje oči – měl jsem to vědět … Podíval se do mých zlatých očí s viditelnou úlevou.
"Uhodila se, Carlisle, sice ne moc vážně, ale …"
"Co se stalo?"
"Hloupá nehoda. Byla ve špatný čas na špatném místě. Nemohl jsem tam jen tak stát a nechat ji …"
Začni znova, nerozumím ti. Jak jsi v tom zapletený ty?
"Dodávka dostala na ledě smyk," zašeptal jsem. Když jsem mluvil, zíral jsem na stěnu za ním. Místo zarámovaných diplomů měl jen obyčejnou olejovou malbu od Hassama. "Stála jí v cestě. Alice viděla, že se to stane, ale neměl jsem čas na nic jiného, než skutečně utíkat přes celé parkoviště a strhnout ji z cesty řítícího se auta. Nikdo si toho nevšiml … kromě ní. Také jsem musel zastavit tu dodávku a opět si toho nikdo nevšiml … kromě ní. Já … promiň, Carlisle. Nechtěl jsem nás všechny vystavit nebezpečí."
Obešel stůl a položil mi ruce na ramena.
Udělal jsi správnou věc. Muselo to být pro tebe těžké. Jsem na tebe hrdý, Edwarde.
A potom jsem se mu mohl podívat do očí. "Ví, že něco se mnou není … v pořádku."
"Na tom nezáleží. Když budeme muset odejít, tak odejdeme. Co říkala?"
Potřásl jsem hlavou, mírně naštvaný. "Zatím nic."
Zatím?
Souhlasila s mojí verzí příběhu, ale čeká, že jí vše vysvětlím."
Carlisle se zamračil, když o tom přemýšlel.
"Uhodila se do hlavy, vlastně já jsem jí to způsobil," pokračoval jsem rychle. „Dost drsně jsem ji srazil na zem. Vypadala v pořádku, ale … Nemyslím si, že bude těžké zpochybnit její verzi příběhu."
Když jsem mu to říkal, cítil jsem se jako idiot.
Ale Carlisle slyšel ten podtón v mém hlase. Možná, že to nebude třeba. Uvidíme, co se stane, co ty na to? Ale zdá se, že mám pacienta, kterého bych měl vyšetřit.
"Prosím," souhlasil jsem. "Hrozně se bojím, že jsem jí zranil."
Carlisleův výraz se vyjasnil. Uhladil si světlé vlasy – jen o pár odstínů světlejší než jeho oči – a usmál se.
Byl to pro tebe zajímavý den, že? V jeho myšlenkách jsem slyšel ironii a vtip, aspoň pro něho. Za jednu krátkou chvíli, když jsem přeběhnul přes to parkoviště, jsem se změnil z vraha na ochránce.
Zasmál jsem se společně s ním, protože jsem si vzpomněl, jak jsem si byl kdysi jistý, že Bella nebude nikdy před ničím méně bezpečná než přede mnou. Ale něco v mém smíchu bylo neupřímné, protože navzdory dodávce, jsem si uvědomoval, že já jsem pro ni stále největší nebezpečí.
O samotě jsem čekal v Carlisleově kanceláři – což byla nejdelší hodina v mém životě – a poslouchal jsem všechny myšlenky v nemocnici.
Tyler Crowley, chlapec, co řídil dodávku, byl více zraněný než Bella a pozornost se tedy zaměřovala na něj, zatímco Bella čekala na rentgen. Carlisle se držel zpět, důvěřoval záchranářům, že se opravdu praštila jen do hlavy. Rozčilovalo mě to, ale věděl jsem, že má pravdu. Stačí, aby se na něj podívala, a okamžitě jí dojde, že s mojí rodinou není něco v pořádku … a to by jí mohlo povzbudit k vyprávění.
Určitě už měla dost svého nedobrovolného partnera, s kterým si musela povídat. Tyler se utápěl ve vině, že ji téměř zabil a nedovedl o tom přestat mluvit. Viděl jsem její výraz přes jeho oči, a věděl jsem, že si přeje, aby už se přestal omlouvat. Jak to, že on to nevidí?
Když jsem jí ovšem Tyler zeptal, jak se dostala z cesty dodávky, celá se napjala.
Ani jsem nedýchal, když zaváhala.
"Ehm…“ slyšel jsem jí říct. Potom se odmlčela na tak dlouho, že Tyler začal přemýšlet, jestli ji ta otázka náhodou nezmátla. Potom opověděla. " Edward mě odtamtud vytáhl“
Vydechnul jsem. Potom se můj dech zrychlil. Nikdy předtím jsem ji neslyšel vyslovit moje jméno. Hrozně se mi líbilo, jak to znělo – i když jsem to slyšel jen přes Tylerovy uši. Chtěl jsem to slyšet na ty moje vlastní …
"Edward Cullen," upřesnila, když si Tyler nedovedl vybavit, koho přesně tím myslela. Přistihnul jsem se s rukou na klice od dveří. Moje touha ji vidět neustále rostla. I když jsem si připomínal, že musím být opatrný …
"Stál vedle mě."
"Cullen?" Hm. To je divné. "Neviděl jsem ho…“ Přísahal bych že …. " Páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?“
„Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka.“
Viděl jsem zamyšlený výraz na její tváři, podezřívavý pohled v jejích očích. Prostě všechny tyto drobné změny, které ovšem Tyler nezaregistroval.
Je hezká, téměř překvapeně si pomyslel. I když se to vše teď tak pokazilo. Není můj obvyklý typ, ale …Mohl bych jí pozvat ven. Vynahradit jí dnešek…
Byl jsem v hale, ale najednou jsem se ocitl na půli cesty do jejího pokoje, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Naštěstí sestřička vešla do pokoje dříve než já – Bella byla na řadě s rentgenem. Skryl jsem se v tmavém rohu místností a snažil jsem se o sebekontrolu, když ji odnášeli pryč.
Nezáleželo na tom, že si Tyler myslel, že je pěkná. Každý by si toho všiml. Nebyl žádný důvod, abych se cítil … jak jsem se vlastně cítil. Byl jsem otrávený? Nebo rozzlobený, že byla tak blízko pravdy? Nedávalo to smysl.
Zůstal jsem v místnosti, dokud mně nepřemohla netrpělivost a rozhodl jsem se, že půjdu za ní. Právě skončili s rentgenem, ale stihl jsem ještě rychle zahlédnout její snímky, než se pro ně sestřička vrátila.
Cítil jsem se klidněji. Její hlava byla v pořádku. Nezranil jsem jí.
Carlisle mě tu načapal.
Vypadáš lépe.
Díval jsem se přímo před sebe. Nebyli jsme sami, hala byla plná záchranářů a návštěv.
Ach, ano. Podíval se na snímky, které už jsem já nepotřeboval vidět. Ano. Je úplně v pořádku. Výborně, Edwarde.
Souhlas mého otce jsem vnímal se smíšenými pocity. Byl bych rád, ale věděl jsem, že by neschválil to, co se chystám udělat teď. A už vůbec by neschvaloval moji skutečnou motivaci.
"Myslím, že si s ní půjdu promluvit – ještě předtím než tě uvidí," zamumlal jsem. "Tvářit se přirozeně, jako kdyby se nic nestalo. Zamluvit to." To byly jediné přijatelné důvody.
Carlisle nepřítomně přikývl, s pohledem upřeným stále na snímky. "Dobrý nápad. Mhm…“
Snažil jsem se zjistit, co ho tak upoutalo.
Podívej se ne všechny ty zahojené zlomeniny a pohmožděniny. Kolikrát asi své matce spadla? Carlisle se svému vtipu zasmál.
"Začínám si myslet, že jednoduše přitahuje smůlu. Vždy ve špatném čase na špatném místě."
Forks je pro ni rozhodně špatné město, když jsi tu ty.
Odtáhnul jsem se.
Jdi už. Urovnej to. Za chvíli se k tobě připojím.
S pocitem viny jsem rychle odešel. Možná jsem byl opravdu dobrý lhář, když se mi podařilo oklamat i Carlislea.
Když jsem vstoupil do pokoje, Tyler se stále ještě omlouval. Snažila se utéct před jeho výčitkami svědomí tak, že předstírala spánek. Oči měla zavřené, dech pravidelný, ale sem tam netrpělivě škubla prsty.
Dlouho jsem hleděl na její tvář. Toto bylo naposledy, kdy jí uvidím. Tento fakt způsobil v mé hrudi ukrutnou bolest. Bylo to proto, že jsem musel odejít, aniž bych porozuměl její mysli? Na tento pocit nebylo dostatečně dobré vysvětlení.
Nakonec jsem se zhluboka nadechnul a vstoupil jsem.
Když mě Tyler uviděl, chtěl promluvit, ale já jsem mu naznačil, ať mlčí.
"Spí?" zeptal jsem se.
Bella okamžitě otevřela oči a zaměřila se na mojí tvář. Zorničky se jí rozšířily a hned nato zúžily, buď podezřením, nebo hněvem. Musel jsem myslet na to, že musím dokonale zahrát svojí úlohu, tak jsem se na ní usmíval, jako kdyby se dnes ráno nic nestalo, kromě toho, že jsem jí uhodil hlavou o zem, plus, můj imaginární běh.
"Hele, Edwarde," začal Tyler. "Já se vážně omlouvám -"
Zvedl jsem ruku, abych ho umlčel. "Žádná krev se neprolila, tak co." Řekl jsem sarkasticky. Bez rozmýšlení jsem se mému vtipu zeširoka usmál.
Bylo neskutečně lehké ignorovat Tylera, i když ležel jen necelé dva metry ode mě, a jeho čerstvou krev. Nikdy jsem nedokázal pochopit Carlislea, jak může dělat, to co dělá – ignorovat krev pacientů, když je léčí. Nebylo to neustálé pokušení tak rozptylující, tak nebezpečné? Ale teď … Pochopil jsem, že když se na něco soustředíte opravdu silně, pokušení téměř zmizí
I když byla Tylerova krev čerstvá a leskla se, nemohla soupeřit s krví Belly.
Udržoval jsem od ní bezpečnou vzdálenost a sedl jsem si na matraci k Tylerovým nohám.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal jsem se jí.
Našpulila ústa. "Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit. Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?“
Její netrpělivost mě opět rozesmála.
V hale jsem právě zaslechl Carlislea.
„To záleží na tom, jaké máš známosti,“ odpověděl jsem. „Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout.“
Sledoval jsem její reakci, když vstoupil do místnosti. Oči se jí rozšířily a překvapením otevřela ústa. Potichu jsem zasténal. Ano, všimla si podoby.
"Tak, slečno Swanová, jak se cítíte?" zeptal se Carlisle. Měl velmi vybrané způsoby, které pacienty okamžitě uklidnily. Nedokázal jsem uhodnout, jestli to ovlivnilo i Bellu.
"Nic mi není," odpověděla tiše.
Carlisle zapnul světelnou tabuli a rozložil na ní snímky. „Vaše snímky vypadají dobře. Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila.“
S povzdechem odpověděla. "To nic nebylo.“ Tentokrát odpověděla netrpělivým tónem. Zamračila se na mě.
Carlisle k ní přistoupil blíže a prsty jí jemně přejel po lebce.
Byl jsem zaskočený návalem citů, které se ve mně zvedly.
Už snad tisíckrát jsem viděl Carlislea pracovat s lidmi. Před několika lety jsem mu dokonce pomáhal – tedy jen v případech, kdy se neobjevila krev. Ale přesto to pro mě bylo nové, sledovat, jak s ní jedná jako s pacientem, jako kdyby byl člověk jako ona. Už mnohokrát jsem mu záviděl takového kontroly, ale nikdy jsem neměl takový pocit jako dnes. Teď jsem mu nezáviděl jen kontrolu. Trpěl jsem nad rozdílem mezi mnou a Carlislem – mohl se jí něžně dotýkat, bez strachu, s vědomím, že jí nikdy neublíží …
Trhla sebou a já také. Musel jsem se opět soustředit, abych zachoval svůj uvolněný výraz.
„Bolí?“ zeptal se Carlisle.
Na moment vysunula bradu. „Ani ne,“ odpověděla.
Další část jejího charakteru, která přesně zapadala na svoje místo – byla odvážná. Nerada ukazovala slabost.
Je pravděpodobně ta nejzranitelnější bytost, jakou jsem kdy viděl, ale ona se nechtěla cítit slabě. Zachichotal jsem se.
Opět se na mě podívala.
"No," začal Carlisle. " Váš otec čeká v čekárně – už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem.“
Její otec byl tu? Prošel jsem myšlenky lidí v zaplněné čekárně, ale nezachytil jsem jeho stěží znatelný duševní hlas dříve, než opět promluvila.
„Můžu se vrátit do školy?“
„Možná byste to dneska měla vypustit.“ Konstatoval Carlisle.
Podívala se na mě, „A on do školy půjde?“
Chovej se přirozeně … zamluv to … ignoruj pocity, které tě zaplavily, když se ti podívala do očí …
„Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili,“ řekl jsem.
"No, totiž," opravil mě Carlisle, „zdá se, že v čekárně je většina školy.“
Čekal jsem na její reakci – její nechuť být centrem pozornosti. Nezklamala mě.
"To ne," zasténala a rukama si zakryla tvář.
Líbilo se mi, že jsem konečně něco uhádnul. Už jsem byl alespoň na začátku, abych jí pochopil …
"Chcete tu zůstat?" zeptal se Carlisle.
"Ne, ne!" řekla důrazně, spustila nohy přes okraj postele a seskočila. Zavrávorala, Carlisle ji musel rukama zachytit a postavit.
A znova se přese mne převalila vlna závisti.
"Jsem v pořádku," okomentovala to, než se mohl Carlisle ozvat. Tváře jí zčervenaly.
Samozřejmě, že ho to neobtěžovalo. Ujistil se, že je v pořádku a pustil ji.
„Vezměte si nějaký tylenol na bolest,“ navrhl jí.
"Tak moc to nebolí."
Carlisle se usmíval, když podepisoval její kartu. „Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí,“
Mírně pootočila tvář a přísně se na mě podívala. „Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě.“
"No ano, jistě" rychle souhlasil a já jsem si všiml, že slyšel to samé v jejím hlase jako já. Ještě pořád nepřipisovala svoje podezření představivosti. Ještě ne.
Nechávám to na tobě, pomyslel si. Udělej, co je podle tebe nejlepší.
"Velmi pěkně děkuji," rychle a tiše jsem zašeptal. Žádný člověk by mě nemohl slyšet. Carlisle se mírně pousmál nad mým sarkasmem, když se otáčel k Tylerovi. „Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle,“ řekl mu, když mu začal kontrolovat řezné rány způsobené rozbitým sklem.
No, když jsem udělal nepořádek, bylo by i správné, kdybych jej uklidil.
Bella šla ke mně a zastavila se, až když byla znepokojivě blízko. Pamatuju si, jak jsem ráno doufal - před vším tím dnešním zmatkem - že se u mě zastaví. Tohle mi připadalo jako výsměch mému přání.
„Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí,“ zasyčela na mě.
Musel jsem o krok ustoupit, její teplý dech ovanul mojí tvář. Její naléhání tomu nepomohlo. Vždy, když byla blízko mě, vyvolalo to moje nejhorší, nejnaléhavější instinkty. V ústech se mi začal tvořit jed a moje tělo se na ní toužilo vrhnout – strhnout jí do mého náručí a zatnout zuby do jejího krku.
Moje mysl naštěstí byla silnější než tělo, ale jen o trochu.
„Tvůj otec na tebe čeká,“ připomenul jsem jí skrz zuby.
Podívala se na Carlislea a Tylera. Tyler si nás nevšímal, ale Carlisle pozoroval každý můj nádech.
Opatrně, Edwarde.
„Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí,“ potichu na mě naléhala.
Chtěl jsem jí říct, že mi to velmi vadí, ale věděl jsem, že nakonec si s ní budu muset promluvit.
Byl jsem plný smíšených pocitů, když jsem vycházel z místnosti. Slyšel jsem, že musí téměř utíkat, aby mi stačila.
Musel jsem hrát. Znal jsem tu postavu už velmi dobře. Budu ničema. Budu lhát, vysmívat se jí a budu velmi krutý.
Bylo to proti všem mým zásadám – lidským zásadám – kterých jsem se celé ty roky držel. Nikdy jsem si však nechtěl tak moc zasloužit důvěru, jako v tomto momentu, kdy jsem musel zničit všechny možnosti, že by se to někdy mohlo stát.
Zhoršilo se to, když jsem si uvědomil, že toto bude poslední vzpomínka, kterou na mě bude mít. Tohle bylo moje sbohem.
Otočil jsem se k ní.
"Co chceš?" zeptal jsem se jí chladně.
Trochu se zarazila nad mým nepřátelským výrazem a tónem. V očích měla zmatený výraz, který mě tak dlouho pronásledoval …
"Dlužíš mi vysvětlení," řekla potichu, její slonovinově bílá tvář zbledla.
Bylo velmi těžké udržet ostrý tón. "Zachránil jsem ti život – nedlužím ti nic."
Odtáhla se – příšerně to bolelo, sledovat, jak ji moje slova zranily.
"Slíbils mi to," zašeptala.
„Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš.“
Vzdorovitě se na mě podívala. „S mou hlavou je všechno v pořádku.“
Byla rozzlobená a tím se pro mě věci stávaly lehčí. Podíval jsem se na ní, též s nepřátelským pohledem.
„Co ode mě chceš, Bello?“
„Chci znát pravdu. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát.“
Chtěla jen spravedlnost – štvalo mě, že jsem jí ji nemohl dát.
„Co si myslíš, že se stalo?“ téměř jsem zavrčel.
Začaly se z ní řinout slova. " Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě – ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou – a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii – a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný – a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy, ale tys ji zvedl…“ náhle zatnula zuby a její oči se zalily slzami.
Výsměšně jsem se na ni díval, i když ve skutečnosti jsem byl hrozně překvapený a vystrašený – viděla všechno.
„Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?“ sarkasticky jsem se zeptal.
Jen přikývla.
Můj hlas teď zněl téměř posměšně. „Nikdo tomu neuvěří, to snad víš.“
Snažila se kontrolovat svůj hněv. Když mi odpovídala, každé slovo vyslovovala velmi pečlivě. „Já o tom nebudu nikomu vykládat.“
Myslela to tak – viděl jsem jí to v očích. Možná byla zazlobená a zklamaná, ale nevyzradí moje tajemství.
Ale proč?
Na chvíli to otřáslo mým naplánovaným výrazem, ale pak jsem opět nasadil masku
„Tak proč na tom záleží?“zeptal jsem se a snažil se přitom udržet strojený hlas.
„Záleží na tom mně,“ trvala na svém. „Nerada lžu – takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod.“
Chtěla, abych jí věřil. Také já jsem chtěl, aby ona důvěřovala mně. Ale toto byla hranice, kterou jsem nemohl překročit
Můj hlas byl pořád necitlivý. „Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?“
"Děkuju," řekla a pak opět mlčela a plná vzteku čekala.
„Ty to takhle nenecháš, že ne?“
"Ne."
"V tom případě, ..." Nemohl jsem jí říct pravdu i když bych chtěl … a já jsem nechtěl. Byl bych radši, kdyby si vymyslela svojí vlastní verzi příběhu, než aby se dozvěděla, kdo jsem, protože nic nemohlo být horší než pravda – byl jsem žijící noční můra, jako vystřižená ze stránek hororového příběhu, „doufám, že ti nevadí zklamání.“
Mračili jsme se jeden na druhého. Bylo zvláštní, jak moc byla roztomilá, když se mračila. Jako rozzuřené koťátko, milé, neškodné, neuvědomující si svoji zranitelnost.
Začervenala se a opět zatnula zuby. „Proč ses vůbec obtěžoval?“
Přesně na tuhle otázku jsem neměl připravenou odpověď. Přestal jsem hrát roli, kterou jsem měl hrát. Cítil jsem, jak mi spadla maska z tváře a tentokrát jsem jí řekl pravdu.
"Nevím."
Ještě jednou jsem se podíval na její tvář – ještě stále byla plná hněvu, krev jí z tváří ještě nezmizela – otočil jsem se a odešel.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak abych řekla pravdu, elý příběh je tak krásný, že jsem o četla několikrát. To jak se ten jejich vzta vyvíjí. Tím, že jsem všechny tyři díly z Bellina pohledu četla asi 20x tak vím přesně, jak to tam bylo. A když jsem to teď četla i z poledu Edwarda, je to paráda
Je velká škoda, že to není dopsané a autorka se k tomu zatím ani nechystá
Re: Pěkné
(Twiarry, 18. 7. 2012 18:52)
Mně to taky přijde celkově z pohledu Edwarda zajímavější :)
Půlnoční slunce není oficiálně vydaná kniha, pouze se dostala nelegálně na internet. Na internetu je anglicky celá kniha, ale nejsem tak dobrá v angličtině, abych se pustila do překládání dalších kapitol. Spíš vůbec, při té představě se celá osypu :D
Někde pod nějakou kapitolu jsem už, tuším, dávala odkaz na anglické kapitoly, můžeš zkusit to přeložit ;)
Pěkné
(Alžběta, 18. 7. 2012 12:35)