Twiarry

 7. OPAKOVÁNÍ

Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám.

Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista – zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad.

Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel. Třásly se mi ruce, tak jsem sevřela volant pevněji.

Věděla jsem, že částečný důvod, proč tohle dělám, byla ta noční můra; teď, když jsem byla skutečně vzhůru, mě ta nicota ze snu užírala jako pes ohlodávající kost. Byla jsem přesvědčená, že je co hledat. On tam někde je, sice nedosažitelný a neskutečný, jde si za zábavou a na mně už mu nezáleží… ale je tam. Musela jsem tomu věřit.

Druhým důvodem byl ten podivný pocit, že se věci opakují, který jsem zažila dneska ve škole, ta souhra dat. Ten pocit, že znovu začínám – takhle by se možná můj první den odvíjel, kdybych toho odpoledne skutečně byla tou nejvýjimečnější osobou v jídelně.

Ta slova mi projela hlavou neslyšně, jako kdybych je četla, spíš než je slyšela vyslovená:

Bude to, jako bych nikdy neexistoval.

Lhala jsem si do kapsy, když jsem si chtěla namluvit, že jsem sem přijela jen z těch dvou důvodů. Nechtěla jsem si přiznat, co mě sem nejvíc táhlo. Protože to bylo naprosto vyšinuté.

Pravda byla, že jsem znovu chtěla slyšet jeho hlas, jako se mi to stalo při tom podivném mámení v pátek večer. Na tu krátkou chvíli, kdy se mi jeho hlas ozýval odjinud než z mé vědomé paměti, kdy byl tak dokonalý a medově hebký, kdy nebyl jen slabou ozvěnou, kterou mi moje paměť většinou nabízela, na tu jsem byla schopná vzpomínat bez bolesti. Netrvalo to dlouho; bolest mě dohonila, jako mě jistě dohoní i za tenhle bláznivý výlet, o tom jsem nepochybovala. Ale ty vzácné okamžiky, kdy jsem ho mohla znovu slyšet, byly neodolatelným vábením.

Musela jsem najít nějaký způsob, jak zopakovat ten zážitek… nebo bych tomu asi spíš měla říkat epizoda.

Doufala jsem, že klíčem k tomu je zážitek nějakého déjà vu, něčeho, co už jsem viděla, prožila. Tak jsem jela k němu domů, na místo, kde jsem nebyla od svého nevydařeného narozeninového večírku před tolika měsíci.

Kolem oken auta se pomalu plazil hustý porost, téměř džungle. Cesta se vinula dál a dál. Přidala jsem plyn, zmocňovala se mě popudlivost. Jak dlouho už jedu? Neměla bych už být dávno u domu? Cesta byla tak zarostlá, že mi připadalo, jako bych tu jela poprvé.

Co když to nedokážu najít? Otřásla jsem se. Co když neexistuje vůbec žádný hmatatelný důkaz…?

Pak se ukázala mezera mezi stromy, kterou jsem hledala, jenom už nebyla tak zřetelná jako dřív. Zdejší flóra nečekala dlouho a velmi rychle si nárokovala půdu, která zůstala bez ochrany. Vysoké kapradí infiltrovalo louku kolem domu, rozrůstalo se kolem kmenů cedrů, bujelo dokonce i na široké verandě. Vypadalo to, jako kdyby byl trávník zaplavený – do výšky pasu – zelenými zpěněnými vlnami.

A dům tam byl, ale nebyl stejný. Ačkoliv se venku nic nezměnilo, ze slepých oken křičela prázdnota. Bylo to plíživé. Poprvé od chvíle, kdy jsem ten krásný dům viděla, mi připadal jako pravé upíří doupě.

Dupla jsem na brzdy a rozhlížela se. Bála jsem se přijet blíž.

Ale nic se nestalo. Žádný hlas v hlavě.

Tak jsem nechala motor běžet a vyskočila ven do kapradinového moře. Možná že když půjdu dál jako v pátek večer…

Pomalu jsem se blížila k prázdnému opuštěnému průčelí domu. Za mnou útěšně vrčel motor. Když jsem došla ke schodům na verandu, zastavila jsem se, protože tam nic nebylo. Žádný přetrvávající pocit jejich přítomnosti… nebo jeho přítomnosti. Ten dům tu pevně stál, ale moc to neznamenalo. Jeho betonová skutečnost nijak nenarušovala nicotu mých nočních děsů.

Nešla jsem blíž. Nechtěla jsem se podívat do oken. Nebyla jsem si jistá, co by pro mě byl horší pohled. Kdyby byly pokoje vyklizené, prázdné od podlahy ke stropu, to by byl rozhodně bolestný pohled. Jako na babiččině pohřbu, když moje matka trvala na tom, že dokud bude rakev otevřená, já zůstanu venku. Říkala, že nechce, abych babičku takhle viděla, abych si ji takhle pamatovala, ať si ji radši pamatuju živou.

Ale nebylo by horší, kdyby tam nedošlo k žádné změně? Kdyby pohovky stály přesně tak, jak jsem je naposledy viděla, obrazy by visely na zdech – ba co hůř, na malém pódiu by stálo piano? Bylo by těžké vidět, že nejen dům mizející pod náporem vegetace, ale ani žádný majetek je nepojí s tímto místem. Že tu po sobě nechali všechno nedotčené a zapomenuté.

Jako mě.

Otočila jsem se zády k zející prázdnotě a spěchala do auta. Skoro jsem utíkala. Už už jsem chtěla být pryč, vrátit se zpátky do svého lidského světa. Cítila jsem se ošklivě prázdná a chtěla jsem vidět Jacoba. Možná jsem si pěstovala nějakou novou nemoc, další závislost, jako byla předtím ta umrtvenost. Bylo mi to jedno. Snažila jsem se vymáčknout z náklaďáčku, co se dalo, a řítila jsem se vpřed, abych simohla dát novou dávku.

Jacob na mě čekal. Jakmile jsem ho spatřila, v prsou jako by se mi uvolnilo a hned se mi snadněji dýchalo.

„Ahoj, Bello!“ zavolal.

Usmála jsem se s úlevou. „Ahoj, Jacobe!“ Zamávala jsem na Billyho, který vykoukl z okna.

„Dejme se do práce,“ řekl Jacob tichým, ale dychtivým hlasem.

Nějak jsem se dokázala zasmát. „Vážně mě ještě nemáš plné zuby?“ divila jsem se. Určitě už si říkal, že asi zoufale toužím po společnosti.

Jacob mě vedl kolem domu ke garáži.

„Ne. Ještě ne.“

„Prosím tě, dej mi vědět, až ti začnu jít na nervy. Nechci být na obtíž.“

„Dobře.“ Zasmál se hrdelním smíchem. „Ale myslím, že to nehrozí.“

Když jsem vstoupila do garáže, byla jsem šokovaná při pohledu na červenou motorku, která tam stála a vypadala mnohem víc jako motocykl než jako hromada syrového železa.

„Jaku, ty jsi úžasný,“ vydechla jsem.

Znovu se zasmál. „Zmocní se mě posedlost, když mám před sebou nějaký úkol.“ Pokrčil rameny. „Kdybych měl rozum, trochu bych to protáhnul.“

„Proč?“

Sklopil oči a odmlčel se na tak dlouho, že jsem přemítala, jestli vůbec slyšel moji otázku. Nakonec se mě zeptal: „Bello, kdybych ti řekl, že ty motorky nedokážu opravit, co bys řekla?“

Ani já jsem neodpověděla hned a on vzhlédl, aby se podíval, jak se tvářím.

„Řekla bych… to je velká škoda, ale vsadím se, že si najdeme nějakou jinou zábavu. A když už v zoufalství opravdu nebudeme vědět kudy kam, můžeme se ještě společně učit do školy.“

Jacob se usmál a jeho ramena se uvolnila. Posadil se vedle motorky a zvedl šroubovák. „Takže si myslíš, že sem za mnou budeš chodit, i když už budu mít hotovo?“

„Tak o tohle ti šlo?“ zavrtěla jsem hlavou. „Asi opravdu zneužívám tvých nesmírně laciných opravářských dovedností. Ale dokud mě tu necháš, budu sem chodit.“

„Doufáš, že zase uvidíš Quila?“ dobíral si mě.

„Teď jsi mě dostal.“

Uchechtl se. „Tobě se vážně líbí trávit se mnou čas?“ zeptal se udiveně.

„Hrozně, hrozně moc. A dokážu ti to. Zítra musím být v práci, ale ve středu spolu podnikneme něco, co s opravováním vůbec nesouvisí.“

„A co jako?“

„Nemám ponětí. Můžeme jet k nám, abys nebyl v pokušení propadat své posedlosti. Můžeš si přinést učení – určitě máš ve škole zameškáno, protože já mám taky.“

„Domácí úkoly, to by mohl být dobrý nápad.“ Zašklebil se a mě napadlo, kolik toho asi hází za hlavu, aby mohl trávit čas se mnou.

„Ano,“ souhlasila jsem. „Musíme se začít čas od času chovat zodpovědně, nebo nám ty naše schůzky neprojdou u Billyho a Charlieho tak snadno.“ Označila jsem nás dva společným gestem. To se mu líbilo – celý se rozzářil.

„Domácí úkoly jednou týdně?“ navrhl.

„Možná radši dvakrát,“ rozhodla jsem a pomyslela na tu hromadu, kterou jsem dostala zrovna dneska.

Ztěžka si povzdechl. Pak se natáhl přes krabici s nářadím po papírovém sáčku z obchodu. Vytáhl dvě plechovky limonády, jednu s lupnutím otevřel a podal mi ji. Otevřel i druhou a obřadně ji pozvedl.

„Připíjím na zodpovědnost,“ pronesl. „Dvakrát týdně.“

„A na nezodpovědnost všechny dny mezitím,“ zdůraznila jsem já.

Usmál se a ťukl svou plechovkou o moji.

Dostala jsem se domů později, než jsem plánovala, a zjistila jsem, že si Charlie radši objednal pizzu, než by na mě čekal. Nenechal mě ani omluvit se.

„Mně to nevadí,“ ujišťoval mě. „Stejně si v tom všem vaření zasloužíš pauzu.“

Věděla jsem, že je prostě rád, že se stále chovám jako normální člověk, a nechce to nějak dráždit.

Než jsem se dala do úkolů, zkontrolovala jsem si e-maily, a byl tam jeden dlouhý od Renée. Horovala nad každým detailem, o kterém jsem jí psala, takže jsem jí poslala další vyčerpávající popis svého dne. Informovala jsem ji o všem kromě těch motorek. Ty by pravděpodobně vyplašily i bezstarostnou Renée.

Škola v úterý měla svá plus i minus. Angela a Mike, jak se zdálo, byli ochotni přijmout mě zpátky s otevřenou náručí a laskavě přehlédnout těch několik měsíců mého úchylného chování. Jess byla zdráhavější. Říkala jsem si, jestli jí náhodou za ten incident v Port Angeles nemám napsat písemnou omluvu.

Mike byl v práci rozveselený a povídavý. Napadlo mě, že si snad šetřil to, co mi chtěl povídat celé to pololetí, a teď se to z něj všechno řinulo ven. Zjistila jsem, že jsem schopná usmívat se a smát se s ním, ačkoliv mi to přece jen nešlo tak snadno jako s Jacobem. Celé to bylo celkem neškodné, dokud nenadešel čas jít domů.

Mike strčil do výlohy ceduli ZAVŘENO, zatímco já jsem si skládala vestu a strkala ji pod pult.

„Dneska to byla legrace,“ řekl Mike šťastně.

„Jo,“ souhlasila jsem, ačkoliv bych mnohem raději strávila odpoledne v garáži.

„To je velká škoda, že jsi musela minulý týden odejít z toho kina dřív.“

Byla jsem trochu zmatená jeho myšlenkovými pochody. Pokrčila jsem rameny. „Asi jsem prostě srab, no.“

„Chtěl jsem tím říct, že bys měla jít na něco lepšího, na film, který by se ti líbil,“ vysvětloval.

„Aha,“ zamumlala jsem, stále zmatená.

„Třeba tenhle pátek. Se mnou. Mohli bychom jít na něco, co vůbec není horor.“

Kousla jsem se do rtu.

Nechtěla jsem to s Mikem přepísknout, když byl jeden z mála lidí ochotných odpustit mi moje šílenství. Ale tohle mi zase připadalo až příliš povědomé. Jako kdyby se ten minulý rok neodehrál. Přála jsem si, abych se tentokrát mohla vymluvit na Jessiku.

„To myslíš, jako že bychom si dali rande?“ zeptala jsem se. Upřímnost byla v tomto okamžiku pravděpodobně nejlepší taktika. Vyříkat si to na rovinu.

Zvažoval tón, jakým jsem to řekla. „Jestli chceš. Ale nemusí to tak být.“

„Já nerandím,“ odpověděla jsem pomalu a uvědomila jsem si, jak velká je to pravda. Celý ten svět vztahů a chození mi připadal tak neskutečně vzdálený.

„Tak jenom jako kamarádi?“ navrhl Jeho jasné modré oči už nebyly tak dychtivé. Přesto jsem doufala, že si skutečně myslí, že můžeme být přátelé.

„To by bylo fajn. Ale já už mám na tenhle pátek něco v plánu, takže co třeba příští týden?“

„Co budeš dělat?“ zeptal se, ale podle mého byla ta jeho lhostejnost jenom tak naoko.

„Domácí úkoly. Mám naplánováno, že se budeme společně učit… s jedním kamarádem.“

„Aha. Dobře. Tak snad příští týden.“

Doprovodil mě k autu, ale bylo jasné, že jeho nadšení značně pohaslo. Tak jasně mi to připomínalo mé první měsíce ve Forks. Prošla jsem celý kruh od začátku do konce, a teď mi všechno připadalo jako nějaká ozvěna – prázdná ozvěna, zbavená přitažlivosti, kterou mívala.

Druhý den večer se Charlie nezdál ani v nejmenším překvapený, když mě našel s Jacobem, jak ležíme na podlaze v obýváku, kolem rozložené učebnice, takže jsem uhodla, že si o nás s Billym povídali za našimi zády.

„Ahoj, děti,“ pozdravil a jeho oči zabloudily do kuchyně. Vůně lasagní, jejichž přípravou jsem strávila odpoledne – zatímco Jacob se díval a příležitostně ochutnával – se nesla chodbou; chtěla jsem na něj být hodná a usmířit si ho za všechny ty pizzy.

Jacob zůstal na večeři a jeden talíř vzal také domů pro Billyho. Neochotně přidal další rok k mému proměnlivému věku za to, že jsem dobrá kuchařka.

V pátek byla garáž a v sobotu, po směně u Newtonových, zase domácí úkoly. Charlie si už byl natolik jistý mým duševním zdravím, že strávil den rybařením s Harrym. Když se vrátil, měli jsme všechno hotovo – a hřál nás dobrý pocit, jak rozumně a dospěle se chováme – a dívali jsme se na soutěž fandů do aut na kanálu Discovery

„Asi bych měl jít,“ povzdechl si Jacob. „Je víc hodin, než jsem myslel.“

„Tak jo, dobře,“ zabručela jsem. „Hodím tě domů.“

Zasmál se, když viděl můj nespokojený výraz – zdálo se, že ho to potěšilo.

„A zítra zpátky do práce,“ prohlásila jsem, jakmile jsme byli v bezpečí mého náklaďáčku. „V kolik hodin chceš, abych přijela?“

Věnoval mi úsměv plný nevysvětlitelného vzrušení. „Já ti napřed zavolám, jo?“

„Jasně,“ zamračila jsem se pro sebe a přemítala, co se děje. Jeho úsměv se roztáhl doširoka.

* * *

Nazítří dopoledne jsem uklízela dům – čekala jsem, až Jacob zavolá, a snažila jsem se setřást poslední noční můru. Scenérie se změnila. Včera v noci jsem bloudila v divokém moři kapradí, v kterém byly tu a tam roztroušeny velké kanadské jedle. Nic jiného tam nebylo a já jsem se ztratila, bloumala jsem bezcílně a sama, pátrala jsem po ničem. Chtěla jsem si nakopat za ten pitomý výlet minulý týden. Vytěsňovala jsem ten sen z vědomí a doufala, že zůstane někde zamčený a už se nedostane ven.

Charlie byl před domem a myl policejní auto, takže když zazvonil telefon, upustila jsem záchodovou štětku a utíkala dolů to zvednout.

„Haló?“ stěží jsem popadala dech.

„Bello,“ ohlásil se Jacob podivným, formálním tónem hlasu.

„Ahoj, Jaku.“

„Myslím, že… máme rande,“ řekl a jeho tón byl nabitý nevyslovenými významy.

Trvalo mi vteřinu, než jsem pochopila. „Jsou hotové? Já tomu nemůžu věřit!“ Tak dokonalé načasování. Potřebovala jsem něco, co by mě rozptýlilo od nočních můr a nicoty.

„Jo, fungujou a všechno je, jak má být.“

„Jacobe, ty jsi rozhodně ten nejtalentovanější a nejbáječnější člověk, kterého znám. Za tohle ti připisuju deset let.“

„Super! To už jsem chlap středního věku.“

Zasmála jsem se. „Už jedu!“

Hodila jsem čisticí prostředky pod poličku v koupelně a popadla bundu.

„Jedeš se podívat na Jaka?“ řekl Charlie, když jsem běžela kolem něj. Už to ani nebyla otázka.

„Jo,“ odpověděla jsem a naskočila do auta.

„Později budu na stanici,“ zavolal za mnou Charlie.

„Dobře,“ zakřičela jsem zpátky a otočila klíčkem.

Charlie řekl ještě něco, ale přes řev motoru jsem ho neslyšela moc jasně. Bylo to něco jako: „Copak hoří?“

Zaparkovala jsem náklaďák kousek stranou od domu Blackových, blízko stromů, abychom se mohli snadněji vyplížit ven s motorkami. Když jsem vystoupila, upoutala mou pozornost barevná skvrna – pod jedlí byly schované dvě nablýskané motorky, jedna červená, druhá černá, a od domu nebyly vůbec vidět. Jacob byl připravený.

Přes řídítka obou motorek byla převázaná modrá stužka. Zasmála jsem se tomu, když Jacob vyběhl z domu.

„Připravená?“ zeptal se tiše a v očích mu jiskřilo.

Podívala jsem se mu přes rameno, ale Billyho nebylo vidět.

„Jo,“ odpověděla jsem, ale moje vzrušení už mezitím trochu vyprchalo; snažila jsem se představit si, jak na té motorce skutečně pojedu.

Jacob zlehka naložil motorky na korbu náklaďáčku. Položil je opatrně na bok, aby nebyly vidět.

„Jedeme,“ prohlásil a hlas mu přeskakoval vzrušením. „Znám dokonalé místo – tam nás nikdo nenačapá.“

Jeli jsme na jih od města. Štěrková silnice se co chvíli zanořovala do lesa a zase se vynořovala – někdy nebylo vidět nic než stromy, ale najednou se otevřel úchvatný pohled na Tichý oceán, sahající k horizontu, temně šedý pod příkrovem mraků. Byli jsme nad pobřežím, na útesech, které tady lemovaly pláž, a ten pohled jako by se táhl donekonečna.

Jela jsem pomalu, takže jsem se mohla v klidu každou chvíli kochat pohledem na oceán, podle toho, jak se silnice stáčela blíž k mořským útesům. Jacob mluvil o tom, co je na motorkách ještě potřeba dokončit, ale jeho popisy byly příliš technické, takže jsem jim nevěnovala moc pozornosti.

V tu chvíli jsem si všimla čtyř postav stojících na skalnatém výběžku nebezpečně blízko nad propastí. Na tu dálku jsem neviděla, jak jsou ti lidé asi staří, ale předpokládala jsem, že jsou to muži. Zdálo se, že navzdory dnešnímu studenému počasí mají na sobě jenom šortky.

Jak jsem se na ně dívala, ten nejvyšší z nich přistoupil těsně k okraji. Automaticky jsem zpomalila, noha mi visela nad brzdovým pedálem.

A pak se ten člověk vrhl dolů z útesu.

„Ne!“ zakřičela jsem a dupla na brzdu.

„Co se děje?“ vyjekl vyplašeně Jacob.

„Ten chlap – právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!“ Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta.

Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný?

„Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš.“ Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón.

„Skáčou z útesu?“ opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou.

„Páni. Je to tak vysoko.“ Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. „Musí to být aspoň třicet metrů.“

„No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu.“ Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější.„Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná.“ Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet.

„Ty taky skáčeš z útesu?“ Neunikla mi slovíčka „z nás“.

„Jasně, jasně.“ Pokrčil rameny a zakřenil se. „Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin.“

Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. „Jaku, musíš mě vzít taky si skočit.“

Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. „Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku,“ připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je.

„Chci to zkusit,“ stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit.

Jacob mě popadl za zápěstí. „Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?“

„Fajn, tak dobře,“ souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. „Ale chci, aby to bylo brzo.“

„Brzo.“ Obrátil oči v sloup. „Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?“

Povzdechla jsem si. „Ano.“

„A my neskáčeme seshora.“

Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně – na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané.

„Fajn,“ souhlasila jsem. „Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora.“

Teď si povzdechl Jacob.

„Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?“ zeptal se.

„Dobře, dobře,“ řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici.

„Tak kdo byli ti kluci – ti šílenci?“ chtěla jsem vědět.

Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. „Gang z La Push.“

„Vy máte gang?“ divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem.

Zasmál se mojí reakci. „Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek.“ Odfrkl si. „Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází.“ Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. „Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají ‚ochránci‘ nebo tak nějak.“

Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla.

Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: „Nemáš je moc v lásce.“

„Je to vidět?“ zeptal se sarkasticky.

„No… nezdá se, že by dělali něco špatného.“ Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. „Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci.“

„Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí – jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál – ne, ukázal zuby ale neusmál se – a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky – jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil.“ Zasténal. „Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral.“

„Ostří hoši,“ souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang?

Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. „Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?“

„Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného.“

Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat.

„Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně.“ Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem.

„Právě jsi minula zatáčku,“ oznámil vyrovnaným hlasem.

Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice.

„Díky za včasné upozornění,“ zabručela jsem a sjela na postranní silnici.

„Promiň, nedával jsem pozor.“

Na chviličku bylo ticho.

„Můžeš tady kdekoliv zastavit,“ řekl tiše.

Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého.

Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. „Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?“

„Asi jo.“ Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět.

„Půjdeme na to pomalu,“ slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou.

„Jaku…“ Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.

„No?“

„Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?“ Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.

Vzdychl. „To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to.“ Slova se najednou začala valit. „Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.

Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď.“

To mě vyvedlo z míry. „Sam se k tobě chová jinak?“

„Jo,“ potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. „Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to.“

„Nemusíš nikam vstupovat.“ Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti „ochránci“ myslí?

„Jo.“ Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.

„Co je?“ Bylo vidět, že to není všechno.

Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. „Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá.“

Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. „Trávil jsi hodně času se mnou,“ připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.

„Ne, v tom to není. Nejde jen o mě – taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit.“

Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret – byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.

„Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech.“ Jeho hlas byl tichý a napjatý.

Konečně se na mě podíval. „Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.

A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…“ Odmlčel se.

„Mluvil jsi o tom s Billym?“ zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.

Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. „Ano,“ odfrkl. „To mi fakt pomohlo.“

„Co říkal?“

Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. „Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později.“ Přešel do svého hlasu. „Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného.“

Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.

Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.

„Ach, Jaku, to se srovná!“ uklidňovala jsem ho. „Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!“

Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. „Díky, Bello.“ Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.

Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.

Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu – nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.

K lidem ne.

„Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji.“ Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.

No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.

Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.

„Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty,“ řekla jsem a dala důraz na slovo „starší“. „Připadám si vedle tebe jako trpaslík.“ Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník.“

„No jo, to je pravda.“

Pohladil mě po hlavě. „Jsi jako panenka,“ smál se mi. „Jako porcelánová panenka.“

Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. „Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech.“

„Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?“ Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. „Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…“ Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.

„Tak budeme jezdit, nebo ne?“

„Jdeme na to,“ souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.