Twiarry

 5. PODVODNICE

„Bello, můžeš si dát volno, jestli chceš,“ nabídl mi Mike, ale oči měl upřené stranou, na mě se nepodíval. Přemítala jsem, jak dlouho už to takhle trvá, aniž jsem si toho všimla.

Bylo vleklé odpoledne u Newtonových. V tu chvíli byli v obchodě jenom dva pravidelní zákazníci, podle hovoru oddaní vyznavači turistiky a stanování v přírodě. Mike poslední hodinu strávil tak, že s nimi probíral pro a proti dvou značek odlehčených batohů. Když přestali se seriózním hodnocením, začali se navzájem trumfovat nejnovějšími historkami z výprav. Mike toho využil a vzdálil se.

„Klidně tu zůstanu, mně to nevadí,“ odpověděla jsem na jeho nabídku. Stále jsem nebyla schopná zalézt si zpátky do své ochranné ulity otupělosti a dnes se mi zdálo všechno podivně blízké a hlasité, jako bych si vytáhla vatu z uší. Snažila jsem se nevnímat smích klábosících turistů, ale bezúspěšně.

„To vám povídám,“ říkal tlustý muž s rezavou bradkou, která se nehodila k jeho tmavě hnědým vlasům. „V Yellowstonu jsem mockrát viděl grizzlyho pěkně zblízka, ale proti tomuhle hovadu to byl mrňous.“ Vlasy měl zcuchané do chumáčů a na oblečení bylo znát, že ho má na sobě víc než pár dní. Určitě se právě vrátil z hor.

„Ani náhodou. Černí medvědi nebývají takhle velcí. Ten grizzly, kterého jste viděl, byl asi medvídě.“ Ten druhý muž byl vysoký a hubený, obličej měl opálený a ošlehaný větrem, takže jeho kůže vypadala jako okoralá.

„Vážně, Bello, až toho ti dva nechají, stejně zavírám,“ zamumlal Mike.

„Jestli chceš, abych šla…“ pokrčila jsem rameny.

„Na všech čtyřech byl vyšší než vy,“ stál si na svém vousáč, zatímco já jsem si sbírala svoje věci. „Velký jako dům a černý jako smůla. Podám o tom zprávu zdejšímu hajnému. Lidi by měl někdo varovat – tohle nebylo nahoře v horách, považte –, tohle bylo jenom pár mil od značené cesty.“

Ten s ošlehaným obličejem se zasmál a zvedl oči v sloup. „Budu hádat – byl jste na cestě z hor? Týden jste pořádně nejedl a pořádně se nevyspal, viďte?“

„Hele, ty, jsi Mike, viď?“ zavolal vousáč a podíval se k nám.

„Nashle v pondělí,“ zamumlala jsem.

„Ano, pane,“ odpověděl Mike a otočil se.

„Pověz, nevyskytla se tu v poslední době nějaká varování – před černými medvědy?“

„Ne, pane. Ale vždycky je lepší držet se značených cest a správně skladovat jídlo. Viděl jste ty nové kanystry, které jsou bezpečné i před medvědy? Váží jenom kilo…“

Dveře se klouzavě otevřely a pustily mě ven do deště. Přetáhla jsem si bundu přes hlavu a utíkala jsem do auta. Déšť, který mi bubnoval do střechy, zněl taky neobvykle hlasitě, ale řev motoru brzy přehlušil všechno ostatní.

Nechtělo se mi vracet se do našeho prázdného domu. Poslední noc byla mimořádně krutá a já jsem netoužila znovu se ocitnout na místě svého utrpení. I poté, co se bolest utišila natolik, abych mohla usnout, nebylo to pryč. Jak jsem řekla Jessice, když jsme vyšly z kina, nebylo pochyb o tom, že budu mít noční můry.

Teď jsem měla noční můry pokaždé, každou noc. Vlastně ne noční můry, to množné číslo není na místě, protože to vždycky byla jedna a ta samá noční můra. Člověk by si řekl, že už mě to po tolika měsících bude nudit, že si na to zvyknu, budu vůči tomu imunní. Ale ten sen mě nepřestával děsit a pokaždé jsem se nakonec probudila s křikem. Charlie už se na mě ani nechodil dívat, aby zjistil, co se to děje, aby se ujistil, že mě neškrtí žádný násilník nebo tak – už na to byl zvyklý.

Moje noční můra by pravděpodobně ani nikoho jiného neděsila. Nic nevyskočilo a nekřičelo „Bububu!“ Nebyli tam žádní duchové, žádné oživlé mrtvoly, žádní psychopati. Vlastně tam nebylo nic. Prostě nic. Jenom nekonečné bludiště mechem porostlých stromů, tak tiché, až mi to ticho nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Byla tma, jako za soumraku, když je obloha zatažená, a světla jenom tolik, aby člověk viděl, že nic nevidí. Spěchala jsem soumrakem, nikde žádná pěšina, pořád jsem něco hledala, hledala a hledala, čím dál zuřivěji, čas na mě tlačil, snažila jsem se utíkat, ačkoliv jsem v běhu nebyla nejobratnější… Pak můj sen dospěl do bodu – a já jsem jasně cítila, že ten okamžik přichází, ale nikdy se mi nepodařilo probudit se dřív, než nadejde – kdy jsem si nemohla vzpomenout, co to vlastně hledám. Kdy jsem si uvědomila, že vlastně není co hledat, není co najít. Že nikdy nebylo nic víc než jenom prázdný, děsivý les, a nikdy pro mě víc nebude… nic a nic…

V tu chvíli jsem obvykle spustila křik.

Nedávala jsem pozor, kam jedu – jen jsem se tak toulala po prázdných mokrých vedlejších silnicích, jak jsem se vyhýbala cestám, které by mě dovedly domů – protože jsem neměla kam jít.

Přála jsem si, abych se dokázala zase ponořit do té citové otupělosti, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se mi to dřív dařilo. Noční můra mi nedávala pokoj a nutila mě přemýšlet o věcech, které mi způsobí bolest. Nechtěla jsem vzpomínat na ten les. I když jsem před těmi představami uhýbala, cítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami a kolem okrajů díry v hrudi začínám cítit bolest. Sundala jsem jednu ruku z volantu a objala si trup, abych ho udržela pohromadě.

Bude to, jako bych nikdy neexistoval. Ta slova mi proběhla hlavou, ale nebyla tak dokonale jasná jako v té halucinaci včera večer. Byla to jenom slova, nehlučná, jako tištěná na stránce. Jenom slova, ale přesto dokázala rozervat díru doširoka a já jsem dupla na brzdu, protože jsem věděla, že bych neměla řídit, dokud mě bolest takhle vyřazuje z provozu.

Schoulila jsem se, přitiskla jsem obličej na volant a snažila se dýchat i bez plic.

Říkala jsem si, jak dlouho to může trvat. Možná že se jednoho dne, za několik let – jestli se bolest sníží do takové míry, že ji snesu – budu schopná ohlédnout se za těmi několika krátkými měsíci, které budou vždycky to nejlepší v mém životě. Možná že bolest jednou dokonce poleví natolik, že dokážu pociťovat vděčnost za to množství času, které mi věnoval. Bylo to víc, než jsem žádala, víc, než jsem si zasloužila. Možná že jednoho dne budu schopná se na to takhle dívat.

Ale co když se ta díra nikdy nezacelí? Co když se hrubé okraje nikdy nezahojí? Jestli škoda bude trvalá a nevratná?

Sevřela jsem se těsněji. Jako kdyby nikdy neexistoval, pomyslela jsem si zoufale. To byl ale hloupý a nemožný slib! Mohl mi ukrást fotky a vzít si zpátky svoje dárky, ale nedokázal vrátit věci tak, jak byly, než jsem ho potkala. Fyzické důkazy byly ta nejméně důležitá část rovnice. Já jsem se změnila, moje podstata se změnila téměř k nepoznání. I můj zevnějšek vypadal jinak – obličej jsem měla sinalý, úplně bílý až na fialové kruhy, které mi pod očima namalovaly noční můry. Moje oči byly proti bledé kůži tak tmavé, že – kdybych byla krásná a při pohledu z dálky – by mě samotnou mohli pokládat za upíra. Ale já jsem nebyla krásná a asi jsem vypadala spíš jako zombie.

Jako kdyby nikdy neexistoval? To bylo šílenství. To byl slib, který on sám nemohl nikdy splnit, slib, který porušil v okamžiku, kdy jej vyslovil.

Udeřila jsem hlavou o volant ve snaze ulevit si od ostřejší bolesti.

Najednou mi připadalo hloupé, že jsem si kdy dělala starosti o to, jestli já dodržímsvůj slib. Jaký mělo smysl trvat na dohodě, kterou už druhá strana stihla porušit? Koho zajímalo, jestli jsem nezodpovědná a hloupá? Nebyl důvod vyvarovat se nezodpovědnosti, nebyl důvod nechovat se hloupě.

Nevesele jsem se zasmála sobě samé a stále jsem přitom lapala po dechu. Nezodpovědné chování ve Forks – copak něco takového vůbec jde?

Ten černý humor mě trochu pobavil a tím i ulevil od bolesti. Začalo se mi snadněji dýchat a byla jsem schopná zase se opřít do sedadla. Ačkoliv byla dnes zima, měla jsem čelo zvlhlé potem.

Soustředila jsem se na svůj beznadějný slib, abych nesklouzla zpátky do mučivých vzpomínek. Páchat ve Forks něco nezodpovědného, to by vyžadovalo spoustu kreativity – možná víc, než jsem měla. Ale chtěla jsem si najít nějaký způsob… Možná bych se cítila líp, kdybych se sama nedržela porušené smlouvy. Kdybych se také chovala jako věrolomník. Ale jak bych mohla podvádět tady v tom neškodném městečku? Samozřejmě, Forks nebylo vždycky tak neškodné, ale teď bylo přesně takové, jak vždycky vypadalo. Bylo nudné, bylo bezpečné.

Dlouhou chvíli jsem se dívala před sebe přes přední sklo a myšlenky se mi líně převalovaly v hlavě – jako bych je nedokázala nikam nasměrovat. Vypnula jsem motor, který žalostně zasténal, když šel tak dlouho na volnoběh, a vystoupila jsem ven do mrholení.

Studený déšť mi kapal do vlasů a pak mi stékal po tvářích jako neslané slzy. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu. Zamrkala jsem, aby mi voda stekla z řas, a zírala jsem nevidoucíma očima přes silnici.

Po minutě zírání jsem poznala, kde to jsem. Zaparkovala jsem uprostřed severní uličky u Russell Avenue. Stála jsem před domem Cheneyových – můj náklaďák blokoval příjezdovou cestu k jejich domu – a přes ulici bydleli Marksovi. Věděla jsem, že bych měla uhnout s autem a jet domů. Bylo nebezpečné takhle se toulat, když jsem byla zmatená a rozhozená, mohla jsem na silnici někoho ohrozit. Navíc si mě určitě brzy někdo všimne a nahlásí mě Charliemu.

Zhluboka jsem se nadechla, připravená odjet, když vtom mě upoutala cedule na dvoře u Marksových – byl to jen velký kus lepenky opřený o jejich poštovní schránku, na kterém bylo něco naškrábáno černým tiskacím písmem.

Někdy zasáhne neodvratný osud.

Shoda náhod? Nebo to tak mělo být? To jsem nevěděla, ale připadalo mi trochu hloupé myslet si, že snad bylo nějakým osudem předurčeno, aby ty polorozpadlé motocykly rezavějící u Marksových na dvorku vedle rukou napsané cedule NA PRODEJ V TOMTO STAVU sloužily nějakému vyššímu účelu tím, že stojí přímo tam, kde jsem je potřebovala mít.

Tak to možná nebyl neodvratný osud. Možná existovala spousta způsobů, jak se chovat nezodpovědně a odvázané, jen jsem to dosud neviděla.

Nezodpovědné a hloupé. To byla Charlieho nejoblíbenější slova, pokud šlo o motorky.

Charlie ve své práci neměl moc vzrušujících akcí v porovnání s policajty ve větších městech, ale často ho volali k dopravním nehodám. S těmi kilometry dlouhých, mokrých silnic, které se ostře vinuly ve zdejších lesích, jedna serpentina za druhou, tady o takové vzrušení nebyla nouze. Ale i když místní silničky brázdily obrovské tahače přepravující klády, lidé z místa nehody většinou odcházeli po svých. Výjimkou z tohoto pravidla byli většinou právě motocyklisté, a Charlie už viděl až příliš mnoho obětí, většinou ještě skoro dětí, rozmáznutých na silnici. Donutil mě slíbit, ještě mi ani nebylo deset, že nikdy nikomu nekývnu na návrh projet se na motorce. Ani v tom věku jsem nemusela dvakrát přemýšlet, než jsem mu to slíbila. Kdo by chtěl tady jezdit na motorce? Bylo by to jako koupat se v rychlosti devadesát kilometrů v hodině.

Tolik slibů jsem dodržovala…

V tu chvíli mi to secvaklo. Chtěla jsem se chovat hloupě a nezodpovědně a chtěla jsem porušovat sliby. Přece mě jeden takový nezastaví!

Rozhodla jsem se. S čvachtáním jsem došla k domovním dveřím a zazvonila na Marksovy.

Jeden z jejich kluků otevřel dveře, byl to ten mladší, chodil v naší škole do prváku. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Jeho pískové vlasy mi sahaly jen po ramena.

On si na moje jméno vzpomněl bez potíží. „Bella Swanová?“ zeptal se překvapeně.

„Kolik chcete za tu motorku?“ oddychovala jsem těžce a palcem jsem ukázala přes rameno k ceduli.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se.

„Jasně že jo.“

„Nefungujou.“

Netrpělivě jsem si vzdychla – to už jsem si dovodila z té cedule. „Tak kolik?“

„Jestli jednu vážně chceš, prostě si ji vezmi. Máma přinutila tátu dotlačit je k silnici, aby je odvezli popeláři společně s odpadem.“

Znovu jsem koukla na motorky a viděla, že se válejí na hromadě zahradního odpadu a uschlých větví. „Víš to jistě?“

„Jasně, chceš se jí zeptat?“

Asi bylo lepší nezatahovat do toho dospělé, kteří by se o tom mohli zmínit Charliemu.

„Ne, já ti věřím.“

„Chceš, abych ti pomohl?“ nabídl se. „Nejsou lehké.“

„Dobře, díky. Ale potřebuju jenom jednu.“

„Můžeš si klidně vzít obě,“ řekl kluk. „Třeba by z té druhé šly nějaké součástky použít.“

Šel se mnou ven do lijáku a pomohl mi naložit obě těžké motorky na korbu náklaďáčku. Zdálo se, že je rád, že se jich zbaví, tak jsem mu nebránila.

„Co s nimi ale hodláš dělat?“ zeptal se. „Nejezdí už léta.“

„Jen tak mě napadlo, že to s nimi zkusím,“ řekla jsem s pokrčením ramen. Jednala jsem z náhlého popudu, neměla jsem k tomu bezchybný plán. „Možná je vezmu k Dowlingovi.“

Ušklíbl se. „Dowling si za jejich opravu naúčtuje víc, než kolik by stály, kdyby fungovaly.“

Proti tomu jsem argument neměla. John Dowling byl proslavený svými cenami; nikdo k němu nechodil, jenom pokud opravdu nebylo zbytí. Většina lidí radši jela až do Port Angeles, pokud to jejich auto vydrželo. V tom ohledu jsem měla velké štěstí – ze začátku, když mi Charlie daroval ten starý náklaďáček, jsem si dělala starosti, že si nebudu moct dovolit udržovat ho v provozu. Ale nikdy jsem s ním neměla jediný problém, až na hlasitě řvoucí motor a rychlostní limit osmdesát kilometrů v hodině. Jacob Black ho udržoval ve skvělé formě, dokud patřil jeho otci Billymu…

Inspirace přišla jako blesk z čistého nebe – což nebylo neopodstatněné, s ohledem na bouřku. „Víš co? To je v pohodě. Znám někoho, kdo umí stavět auta.“

„Aha. To máš dobrý.“ Usmál se s úlevou.

Když jsem odjížděla, mával mi a pořád se usmíval. Přátelský kluk.

Jela jsem rychle domů a v hlavě jsem měla plán. Spěchala jsem, abych tam byla první, kdyby náhodou došlo k té vysoce nepravděpodobné situaci, že by Charlie dorazil domů dřív než obvykle. Proběhla jsem domem k telefonu, klíčky ještě v ruce.

„Ředitele Swana, prosím,“ řekla jsem, když služba vzala telefon. „Tady Bella.“

„Aha, ahoj, Bello,“ řekl zástupce Steve přívětivě. „Dojdu pro něj.“

Čekala jsem.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se Charlie, jakmile zvedl telefon.

„Copak ti nemůžu zavolat do práce, aniž by byla nějaká pohotovost?“

Chviličku mlčel. Ještě jsi to nikdy neudělala. „Je nějaká pohotovost?“

„Ne. Jenom jsem chtěla vědět, kudy se dostanu k Blackovým – nejsem si jistá, jestli si pamatuju cestu. Chci navštívit Jacoba. Už jsem ho neviděla kolik měsíců.“

Když Charlie znovu promluvil, byl jeho hlas mnohem radostnější. „To je skvělý nápad, Bello. Máš tužku?“

Pokyny, které mi dal, byly velmi prosté. Ujistila jsem ho, že budu do večeře zpátky, ačkoliv se snažil říct, že nemusím spěchat. Chtěl za mnou přijet do La Push, to jsem ovšem nechtěla já.

Takže jsem měla stanovenou hranici, dokdy se musím vrátit, a už jsem uháněla ulicemi ztemnělými bouřkou ven z města. Doufala jsem, že zastihnu Jacoba o samotě. Billy by na mě pravděpodobně žaloval, kdyby věděl, co mám za lubem.

Cestou jsem si trochu dělala starosti, jak se bude Billy tvářit, až mě uvidí. Bude mít až příliš velkou radost. Billy si určitě říkal, že se to vyvrbilo lépe, než se odvážil doufat. Jeho radost a úleva mi jenom připomenou toho, koho nesnesu, aby mi připomínali. Dneska už ne, prosila jsem tiše. Byla jsem vyčerpaná.

Dům Blackových jsem si mlhavě pamatovala, byl to malý dřevěný domeček s úzkými okénky natřený kdysi na červeno, dnes však už notně omšelý, který připomínal malou stáj. Jacobova hlava vykoukla z okna ještě dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit z auta. Povědomý řev motoru ho bezpochyby upozornil na můj příjezd. Jacob byl velmi vděčný, když mi Charlie koupil od Billyho jeho náklaďáček, protože v něm sám nebude muset jezdit, až bude dospělý. Já jsem měla to autíčko velice ráda, ale Jacob zjevně považoval jeho rychlostní omezení za nedostatek.

Vyšel mi vstříc na půl cesty z domu.

„Bello!“ Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé saténové záclony.

Jacob za posledních osm měsíců o hodně povyrostl. Už se přehoupl přes období, kdy se měkké dětské tělíčko změní v pevné štíhlé tělo dospívajícího chlapce; pod hnědočervenou kůží paží mu vystupovaly šlachy a žíly. Jeho tvář byla stále stejně líbezná, jak jsem si ji pamatovala, ačkoliv také ztvrdla – lícní kosti byly vystouplejší, čelist hranatější, všechna dětská zaoblenost byla ta tam.

„Ahoj, Jacobe!“ Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo.

Oplatila jsem mu úsměv a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda.

Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu, a déšť mě bombardoval do obličeje.

„Ty jsi zase vyrostl!“ vyčetla jsem mu užasle.

Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. „Metr devadesát šest,“ oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala.

„Copak se to nikdy nezastaví?“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Je z tebe hotový obr.“

„Ale pořád hubený jako tyčka.“ Zakřenil se. „Pojď dál! Budeš celá mokrá.“

Vedl mě dovnitř a přitom si velkýma rukama stočil vlasy. Z kapsy vzadu na kalhotách vytáhl gumičku a stáhl si vlasy do ohonu.

„Hele, tati,“ zavolal, když skláněl hlavu, aby prošel dveřmi do domu. „Podívej, kdo se u nás stavil.“

Billy byl v malém čtvercovém obývacím pokoji, v rukou držel knihu. Když mě uviděl, položil si knihu do klína a přijel na vozíku k nám.

„No ne, kdo by to byl řekl! Rád tě vidím, Bello.“

Potřásli jsme si rukama. Moje ruka se v jeho široké dlani ztrácela.

„Co tě k nám přivádí? Je u Charlieho všechno v pořádku?“

„Ano, naprosto. Já jsem se jenom chtěla podívat za Jacobem – už jsme se neviděli celou věčnost.“

Jacobovi se při mých slovech rozzářily oči. Usmíval se tak zeširoka, že jsem měla strach, aby si neroztrhl tváře.

„Můžeš tu zůstat na večeři.“ Také Billy byl nadšený.

„Ne, musím nakrmit Charlieho, to víte.“

„Já mu zavolám,“ navrhl Billy. „Je tu vždycky vítán.“

Zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. „Však se nevidíme naposledy. Slibuju, že se k vám brzy vrátím – budu tu tak často, až vám polezu na nervy.“ Koneckonců, jestli Jacob dovede opravit tu motorku, někdo mě na ní bude muset naučit jezdit.

Billy se zachechtal: „Dobře, tak snad příště.“

„Takže, Bello, co chceš dělat?“ zeptal se Jacob.

„To je jedno. Co jsi dělal ty, než jsem k vám vpadla?“ Cítila jsem se tu podivně příjemně. Ten pocit mi byl povědomý, ale jenom vzdáleně. Nic mi tu bolestně nepřipomínalo nedávnou minulost.

Jacob zaváhal. „Právě jsem chtěl jít pracovat na autě, ale můžeme dělat něco jiného…“

„Ne, to je perfektní!“ přerušila jsem ho. „Ráda se podívám na tvoje auto.“

„Tak dobře,“ řekl nepřesvědčeně. „Je venku tam vzadu, v garáži.“

Ještě líp, pomyslela jsem si. Zamávala jsem na Billyho. „Zatím nashle.“

Garáž se skrývala za hustým pásem stromů a křoví, takže od domu nebyla vidět. Tedy garáž, vlastně to byla jen taková velká bouda stlučená z prefabrikovaných dílů bez vnitřních stěn. Pod tímto přístřeškem stálo zvednuté na škvárobetonových tvárnicích něco, co vzhledem připomínalo hotový automobil. Alespoň jsem poznala symbol na chladiči.

„Co je to za model Volkswagenu?“ zeptala jsem se.

„To je starý Rabbit – ročník 1986, klasika.“

„Jak jsi s ním daleko?“

„Je skoro hotový,“ odpověděl Jacob vesele. A pak mu hlas trochu poklesl. „Táta na jaře dodržel svůj slib.“

„Aha,“ řekla jsem.

Zdálo se, že pochopil mou neochotu pokračovat na to téma. Na maturitní večírek loni v květnu jsem se snažila nevzpomínat. Jacoba jeho táta uplatil penězi a součástkami na auto, když mi tam předá vzkaz. Billy po mně chtěl, abych se držela na hony daleko od nejdůležitějšího člověka v mém životě. Ukázalo se, že jeho starost byla nakonec zbytečná. Teď jsem byla v bezpečí, ani jsem o to nestála.

Ale byla jsem odhodlaná zjistit, co s tím můžu dělat, abych to změnila.

„Jacobe, co víš o motorkách?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny „Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?“

„No…“ uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. „Nedávno jsem dostala dvě motorky, a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?“

„Paráda.“ Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. „Rozhodně se o to pokusím.“

Zvedla jsem varovně prst. „Jde o to,“ vysvětlovala jsem, „že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu.“

„Jasně, jasně.“ Jacob se usmál. „Chápu.“

„Zaplatím ti,“ pokračovala jsem.

To se ho dotklo. „Ne. Chci ti pomoct. Nemůžeš mi platit.“

„No… tak co takhle obchod?“ Vymýšlela jsem to za pochodu, ale zdálo se mi to celkem rozumné. „Mně stačí jenom jedna motorka – ale taky budu potřebovat naučit řídit. Takže co tohle? Já ti tu druhou motorku dám, a ty mě pak můžeš naučit jezdit.“

„Pa-rá-da,“ protáhl.

„Momentíček – už máš řidičák? Kdy máš narozeniny?“

„Utekly ti,“ dobíral si mě a přimhouřil oči v předstíraném pohoršení. „Už je mi šestnáct.“

„Jako kdyby ses předtím ohlížel na svůj věk,“ zamručela jsem. „Ty narozeniny mě mrzí.“

„Nedělej si s tím hlavu. Mně ty tvoje taky utekly. Kolik že ti to je, čtyřicet?“

Nakrčila jsem nos. „Jsi blízko.“

„Uděláme si společnou oslavu, abychom to napravili.“

„To zní jako rande.“

Oči mu při tom slově zajiskřily.

Potřebovala jsem jeho nadšení zkrotit dřív, než se dobere k nesprávným závěrům – to jenom že už jsem se dlouho necítila tak lehce a rozverně. Dokázala jsem ten pocit jen stěží ovládnout, když mi byl tak vzácný.

„Možná, až ty motorky budou hotové – tak si to nadělíme jako dárek,“ dodala jsem.

„Dohodnuto. Kdy je přivezeš?“

Kousla jsem se rozpačitě do rtu. „Zrovna je mám na korbě,“ přiznala jsem.

„Skvělé.“ Zdálo se, že to myslí vážně.

„Uvidí je Billy, až je povedeme kolem?“

Mrknul na mě. „Uděláme to nepozorovaně.“

Kradli jsme se podél východní strany, těsně u lesa, a když jsme byli na dohled oken, dělali jsme, jako že jen tak jdeme, kdyby nás náhodou Billy uviděl. Jacob rychle odvázal motorky z korby auta a jednu po druhé odvezl do křoví, kde jsem se schovávala já. Jako by ho to nestálo žádnou námahu – mně ty motorky připadaly daleko, daleko těžší.

„Nejsou vůbec špatné,“ pochválil je Jacob, když jsme je tlačili pod příkrovem stromů. „Tahleta bude mít dokonce slušnou cenu, až bude hotová – je to starý Harley Sprint.“

„Tak ta bude tvoje.“

„Vážně?“

„Naprosto.“

„Ale bude to něco stát,“ řekl a zamračil se s pohledem upřeným dolů na zčernalý kov. „Napřed budeme muset našetřit na součástky.“

„My nebudeme muset nic,“ nesouhlasila jsem. „Když to pro mě budeš dělat zadarmo, tak součástky zaplatím já.“

„No já nevím…“ zamumlal.

„Mám ušetřené nějaké peníze. Na školné na vysokou, víš.“ Vysoká sem, vysoká tam, pomyslela jsem si. Ne že bych zrovna měla našetřenou kdovíjakou sumu, abych si mohla vybrat nějakou prestižní školu – a navíc jsem stejně nechtěla odjet z Forks. Tak co na tom záleží, když z toho trošičku odeberu?

Jacob jen přikývl. Podle něj to byl rozumný nápad.

Když jsme si oba zalezli do té provizorní garáže, přemítala jsem o tom, jaké mám štěstí. Jenom dospívající kluk může souhlasit s něčím takovým: potají, aby naši rodiče nic nevěděli, se pustit do opravování nebezpečných vehiklů, navíc financovaného z peněz určených na mé vysokoškolské vzdělání. Jemu se na tom nezdálo nic špatného. Jacob byl dar z nebes.